Aristoteles

Autor: Lenka Doubková Škola: UJEP
Strany: 6 A4 Obrázky: ne
Dokument stažen: 2598x Náhled zobrazen: 29751x
   
Stáhnout zazipovaný dokument » Zpět na seznam »
  
Textový náhled:

ŽIVOT ARISTOTELUV

Aristoteles se narodil roku 384 př. n. l. ve městě Stageira v Trácii, dnešním severním Řecku. Jeho otec Nikomachos byl vynikajícím lékařem a působil u makedonského krále Amynta. Aristoteles se tedy od mládí mohl zabývat zkoumáním fyzické podstaty člověka a také navázat styky v makedonských dvorských kruzích.

Do Athén přišel Aristoteles v roce 367 př. n. l. Po 20 let byl žákem Platónovi Akademie. Mezi Platónovými žáky vynikal mimořádným rozumovým nadáním. Dochovaly se zprávy o nepřátelských vztazích, které se nakonec vytvořily meyi Aristotelem a Platónem. V roce 347 př. n. l. po Platónově smrti převzal vedení Akademie Speusippos. Aristoteles a Xenokratés z Akademie odešli. Opustili Athény a přestěhovali se do Atarnea v Malé Asii. Žili na dvoře svého přítele – vládce Atarnea a Assu Hermia. Za tři rokz byl Hermius zrazen a zemřel. Aristoteles již před touto událostí odešel z Atarnea do Mytiléné na Lesbu.

Filip král makedonský, který násilně sjednotil Řecko, povolal Aristotela na svůj dvůr, aby převzal výchovu jeho syna Alexandra, později zvaného Veliký. Aristoteles v oce 343 nebo 342 př. n. l. přijal jeho pozvání. Alexandrovi bylo tehdy třináct let. Nedochovala se téměř žádná svědectví o charakteru vyučování. V každém případě mělo toto vyučování na výchova na Alexandra velký vliv.

Když se Alexander, po smrti krále Filippa, v roce 335 př. n. l. ujal vlády, vrátil se padesátiletý Aristoteles do Athén. V Athénách byl pokládán za významného a váženého člověka, přátelsky spjatého s makedonským dvorem jako bývalý vychovatel makedonského krále. Dochovaly se zprávy o finanční podpoře, která byla Aristotelovi poskytnuta k vedení a organizaci rozsáhlých vědeckých zkoumání. Aristoteles si založil velkou soukromou knihovnu a přírodovědeckou sbírku rostlin a živočichů z celého světa. Alexander prý svým zahradníkům, lovcům a rybářům přikázal, aby Aristotelovi zaslali vzorky všech vyskytujících se druhů rostlin a živočichů. Aristoteles si také pořídil sbírku všech známých státních ústav (celkem 158).

Aristoteles se rozhodl otevřít v Athénách svou vlastní školu. Byla zřízena v předměstském gymnáziu u chrámu Apollóna Lykeiského. Podle jména tohoto chrámu (Lykeiský) dostalal škola název Lykeion. Aristoteles přednášel v alejích parku a přitom se s žáky procházel. Podle toho začali být nazýváni „peripatetiky“ (peripatetik znamená procházející se). Podle svědectví mělo vyučování v Lykeiu dvojí formu – exoterickou a akroatickou nebo esoterickou. Exoterické vyučování bylo ve formě přednášení rétoriky dostupné pro všechny. Do programu esoterického vyučování patřila metafyzika, fyzika a dialektika. Stejně jako Platónova Akademie, nebyla ani Aristotelova škola pouze školou, ale kruhem blízce spřátelených lidí. Podle zpráv byla v Lykeiu k dispozici vynikající vědecká knihovna.

Po alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. se Aristotelovo postavení v Athénách stalo nebezpečným. Na Aristotela jako na Alexandrova přítele a zastánce makedonské politiky, která Athény připravila o svobodu, silně nevražili jeho spoluobčané. Aristoteles byl stejně jako Sókratés obžalován z bezbožnosti, protože údajně zbožňoval svého příbuzného a přítele Hermia z Atarnea. Aristoteles nechtěl podstoupit to, co kdysi prodělal Sokratés, využil proto existující právo a opustil Athény, aby jak řekl, neposkytl Athéňanům podruhé příležitost prohřešit se proti filozofii.

V následujícím roce 322 př. n. l. zemřel v osamění v exilu. Po jeho smrti se zachovala nám známá závěť, v níž projevil starost nejen o své blízké, ale také o své otroky.

DÍLO ARISTOTELOVO

Aristoteles je považován za autora asi 400 spisů, které se dělí na logické, přírodovědecké, metafyzické („první filozofie“), etické a politické. Jako učitel přednášel pro malý kroužek pokročilých žáků, ale měl i populárnější přednášky pro širší okruh posluchačů. Také část jeho spisů byla způsobem svého podání určena pro tento širší okruh, ostatní však byly čistě odborně vědecké a používali se ve škole. Z prvních spisů se nezachoval žádný. Z odborných spisů se zachovala jen část, která však podává představu o šíři a velikosti celého jeho díla.

SPISY O LOGICE byly již ve starověku shrnuty pod názvem „Organon“, tj. nástroj (nástroj k správnému filozofickému myšlení). Logika je v Aristotelově pojetí vědou o nástroji vědeckého zkoumání a v tomto smyslu je tedy úvodem do filozofie, zvláště do filozofie vědy. Do Organonu patří : 1. Kategorie; 2. O vyjadřování (pojednání o soudech); 3. První analytiky a Druhé analytiky. Jde o učení o úsudku (sylogismu) v Prvních analytikách a o učení o důkazu ve Druhých analytikách; 4. Topiky (Aristotelova „dialektika“); 5. O sofistických důkazech.

Logika je nauka o správném myšlení, přesněji o formách a metodách správného myšlení. Nemůže ukázat, co musíme myslet, ale jen jak musíme v myšlení postupovat. To odlišuje logiku jako formální vědu od věd reálných. Logika patří k nejabstraktnějším, a tím i nejobtížnějším oborům filozofie. Jejími nejdůležitějšími elementy jsou: pojem, kategorie, soud, úsudek, důkaz a indukce.

I., POJEM – Naše rozumové myšlení se děje v pojmech. Správné může naše myšlení jen tehdy, když pracuje se správnými pojmy. Jasné pojmy získáme definicí. Definice musí přesně zařadit definovaný předmět do třídy, jejíž obecné znaky souhlasí se znaky definovaného předmětu. Na druhé straně musí udat, čím se tento předmět odlišuje od ostatních předmětů stejné třídy. Definice tedy obsahuje znak oddělující, rozlišující a znak spojující, společný. Existují pojmy vyšší a nižší obecnosti. Vyjdeme-li od pojmu, který má vyšší obecnost, můžeme přibíráním stále dalších „specifických rozdílů“ sestoupit k užším pojmům a od těch dále k pojmům, které jsou tak úzké, že je již nelze dále štěpit.

II., KATEGORIE – Aristoteles dospívá k deseti kategoriím, o nichž soudí,že již nemají žádný společný nadřazený pojem, že jsou pojmy základními pro všechny pojmy ostatní. Toto je deset Aristotelových kategorií: substance, kvantita, kvalita, relace, kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět. První čtyři jsou nejdůležitější.

III., SOUD – Pojmy spojujeme ve věty, neboli soudy. V každém soudu jsou spojeny dva pojmy. Subjektem se nazývá pojem, o kterém se něco vypovídá. Predikátem se nazývá výpověď, která se činí o subjektu. Aristoteles se snaží rozdělit soudy do různých tříd. Odlišuje kladné soudy od záporných. Dále odlišuje obecné soudy od částečných a od jedinečných. Nakonec odlišuje soudy, které prostě vypovídají co je, od takových, které vypovídají, že něco nutně je a od soudů, které vypovídají pouhou možnost.

IV., ÚSUDEK – Soudy spojujeme úsudky. Myšlení se podle Aristotela vždy odehrává v úsudcích. Sestává vždy z předpokladů (premis) a závěru (konkluze) z nich vyvozeného. V centru nauky o úsudku stojí tzv. sylogismus.

V., INDUKCE – Indukce je postup, kterým větu dokazujeme tím, že se její faktická platnost vykáže na co možná mnoha jednotlivých případech, které pod ni spadají. Aristoteles ovšem věděl, že je nemožné uchopit všechny myslitelné jednotlivé případy a pozorování a tím důsledně dokázat větu induktivní cestou. Hledá proto cestu, jak indukci zajistit vyšší stupeň jistoty a nalézá ji v tom, že u dané věty vždy zkoumá, kolik učenců před ním je považovalo za správnou. Tento postup má ovšem svou mez, neboť všichni učenci se mohou shodovat, a přece se mýlit. Aristoteles tuto mez opakovaně překračoval.

SPISY PŘÍRODOVĚDNÉ zahrnují: Fyziku (8 knih); O nebi; O vzniku a zániku; Meteorologii; O duši; O zkoumání živočichů; O částech živočichů; O chůzi živočichů; O vzniku živočichů.

FYZIKA – Tyto spisy se zabývají nejobecnějšími základními pojmy fyziky: prostorem, časem, látkou,příčinou a pohybem. Podle Aristotela nám pozorování přírody všude ukazuje podivuhodnou účelnost. Od největšího k nejmenšímu je vše účelně uspořádáno. Nic co se děje pravidelně, nemůže být vyloženo z náhody, a proto se všeobecná účelnost přírody vysvětluje tak, že vlastní důvod věcí spočívá v jejich posledních příčinách, v jejich účelovém určení.

O ŽIVÝCH BYTOSTECH – Není jisté, zda Aristoteles napsal vědecké dílo o rostlinách. Botanikou se ale určitě zabýval. V každém případě je zakladatelem systematické a srovnávací zoologie. Všechno živé má možnost pohybovat samo sebe. To co se samo pohybuje musí v sobě obsahovat jak pohybované, tak pohybující. Pohybované je tělo, pohybující je duše. Duši Aristoteles nazývá entelechie. Duše je účelem těla a tělo je nástrojem (organon) duše. Odtud pocházejí pojmy orgán, organismus, organický, které poprvé užil Aristoteles. Nejnižším stupněm organična jsou rostliny. Jsou tři druhy duše, vyživující neboli rostlinná, smyslově vnímající neboli živočišná a myslící neboli lidská. Vyšší duše nemůže být bez nižží.

Otázkám ETIKY jsou v souboru Aristotelových spisů věnovány tři speciální práce, a to Etika Nikomachova, určená Aristotelovu synovi Nikomachovi, Etika Eudémova, sestavená zřejmě na základě zápisků jeho přítele a žáka Eudéma, a Velká etika, která je výtahem obou předchozích. Učení o morálním jednání a morálních ctnostech Aristoteles vytvořil na základě své objektivní teleologie, zahrnující celý svět a veškerou lidskou činnost, jež v něm existuje.To, k čemu člověk směřuje je dobro, i každá činnost směřuje k určitému dobru. Podle původního určení je nejvyšším dobrem laženost, tj. dobrý život a jednání. Člověk se má zabývat rozumovou činností a posláním dokonalého člověka je provádět ji dokonale a tak, aby každý čin odpovídal specifické charakterizující ho ctnosti. Dobro člověka spočívá v dosažení souladu s nejdokonalejší ctností. Našebytí spočívá v energii, v životě a v činnosti, protože to, co existuje v možnosti, projevuje svou aktivitu pouze činem.

SPISY POLITICKÉ obsahují 8 knih. Člověk je zoón politikon, živá bytost společenská (politická). Politika podle Aristotela není nic jiného, než užitá etika. Aristoteles podává jak kritiku stávajících a možných ústav, tak i popis ideálního státu. Ústavy rozlišuje podle počtu vládnoucích: Monarchie je vláda jednotlivce, aristokracie vláda několika, „políteiá“ vláda mnoha. Jejich zvrhlými protějšky jsou tyranie, oligarchie a demokracie. Z těch tří forem nedává žádné nepodmíněnou přednost, nýbrž konstatuje, že ústava se musí řídit podle konkrétních potřeb příslušného národa v příslušné době. Jako nejvýhodnější se doporučuje mísit aristokratické a demokratické elementy tak, aby střední stav tvořil těžiště státu. Svou nauku o ideálním státě Aristoteles nedokončil. Platonovi se podobá v tom, že si umí ideální stát představit jen v prostorově omezených poměrech řeckého městského státu. Zřejmě v omto neporozuměl dobovým příznakům, které poukazovali k vytvoření velkých říší. Manželství, rodinu a obec hodnotí velmi vysoko.

METAFYZIKA

Název spisu „Metafyzika“ pochází z nahodilého uspořádání Aristotelových spisů v souborném vydání. Pořadatelé nadpisem „meta ta fyzika“ označili Aristotelova pojednání o vědě, která se u Aristotela nazývá první filozofií a pro niž se v pozdějších dobách podle názvu spisu ujalo jméno „metafyzika“. O metafyzice Aristoteles mluví jako o všeobecné moudrosti. Jejím předmětem je jsoucno a příčiny jsoucna. Aristoteles zkoumá jsoucno skutečné a určuje jeho obecné vlastnosti.

Aristoteles definuje metafyziku jako vědu, která zkoumá jsoucno. Předmětem metafyziky obecně je podstat. Poznání podstaty je pak i poznáním příčiny. Jsoucno se dělí z hlediska podstaty a případku, možnosti a skutečnosti. Případky se dělí z hlediska devíti akcidentálních kategorií. Metafyzika je podle dnešního pojmenování i materiální logikou čili noetikou.

Aristoteles v Metafyzice dospívá ke 4 základním principům (příčinám):
1.Tvar (eidos) – určuje podstatu věcí jako uskutečňující princip (entelecheia)
2.Látka (hylé) – obsahuje možnost přijmout v sebe tvarové určení
3.Působící, účinná příčina – odkud počíná pohyb
4.Účelná příčina

Aristoteles později omezuje příčiny na dvě – na látku a na tvar. Tvar je příčinou a účelem. Poslední příčinou všeho pohybu a jsoucnosti je činitel nepohybující se, první hybatel, tvar bez látky, božství.

Aristoteles posuzuje, jak jeho předchůdci přihlíželi k uvedeným příčinám. Sleduje účel systematický. Důležité složky Aristotelovi filozofie pocházejí z Platónské filozofie a z filozofie před Sokratem.

U Aristotelových předchůdců principy vysvětlení přírody byly 4 živly: u Thaleta voda, u Anaximena vzduch, u Herakleita oheň, u Empedoklea všechny živly dohromady. Aristoteles ukazuje na jejich pochybení, že uznávali více principů a vše vysvětlovali jen mechanicky. Mechanické příčiny byly: u Empedoklea slučování a rozlučování, u Anaximena zhušťování a zřeďování, u Anaxagora rozum jako účelový činitel – to Aristoteles pokládá za pokrok, ale zjišťuje že se Anaxagoras této příčiny pouze dotýká a při výkladu jednotlivých věcí ji pomíjí.

Pythagorovcům Aristoteles vytýká, že zbavují vesmír souvislosti a soustavnosti. Podle nich je číslo látkou a něčím oživeným, pokud má v sobě živoucí sílu a schopnost vývoje.

Omezení (peras) je principem tvaru. Neomezené (apeiron) je beztvaré. Pojem apeiron se vyskytl již u Anaximandra – podle něj je to jakási blíže neurčená látka. Parmenides říká, že jedno (hen) jako jsoucno je podstatou všeho, že je nedělitelné a trvá v nehybném klidu a lze jej poznávat jen rozumem. Sofisté učinili středem svého zkoumání člověka a vytvořili teorii poznání a etiku. Činili závěry z návěstí ještě neprobádaných a pevně nestanovených.

Platónovo učení se stalo předmětem Aristotelovi kritiky, především učení o ideách. Aristoteles vytýká Platónovi, že věčné, neměnné, nehybné ideje chápe jako svět o sobě, samostatný, odloučený od věcí. Platón sám si byl vědom obtíží jež jsou spojeny s učením o ideách – jak dokazuje dialog Parmenides. Někteří Platonovi stoupenci skutečně pokládali ideje za samostatná jsoucna. Takže Platón takové mínění překonal pro sebe, ale ne pro jiné. Cílem Aristotela bylo očištění filozofického snažení do mýtických složekavypracování vědeckých základů světového názoru v hlavních rysech převzatého od Platóna.

Platón uvádí ve svých spisech matematiku a dialektiku. Dialektika je logická schopnost rozlišit obecný pojem v poddruhy a zase je společně pojmouti z těchto poddruhů. Platón uznává, že vše jednotlivé je relativní a že připouští protikladné přísudky. K poznání nestačí pouhý popis, náleží k němu především pochopení vnitřního zákona. Platón dokazuje, že všechny jevy skutečnosti jsou podřazeny vyššímu celku, jednotě.

Kromě jmenovaných nauk se Platón zabývá mýty.Platónovi spisy jsou dialogy, a básnická obraznost tu dokresluje filozofický poznatek mýtem. Například: absolutnost a stálost idejí je vyjádřena ve formě mýtu: sídlem idejí je nadzemský svět. Platón pokládal mýty za vhodné, názorné prostředky. Platónovo umění bylo nabádavé, kdežto Aristotelovo dokazovací a poučné. V Platónovo dialozích jsou myšlenky rozvinuty tak, aby si posluchač nalezl a učinil závěr. Zdrojem filozofie je podle Platóna rozum.

Pojem a idea jdou souběžně vedle sebe, ale je mezi nimi ten rozdíl, že pojem je neexistující, logický a idea je metafyzická. Ideje jsou něčím objektivním, jsou reality, nejsou smyšlenky, fikce. Jsoucno také nemé existenci námi myšlenou, nýbrž má realitu skutečnou. Ideje jsou světem neměnných předmětů, jež se nám zjevují v obsahu našich pojmů. Nejvyšší ideou je idea dobra, příčina veškerého bytí a poznání.

Svět je výrazem myšlenky, rozumu – svět musí být rozumný, abychom mu rozuměli. Naše myšlenky jak je v nás vyvolávají věci, vystihují jen myšlenky, které věcem daly bytí (ideje, které filozof vidí). Zbývá jen možnost, že ideje jsou předměty božského myšlení, nejsou-li to předměty myšlení jen lidského. Ideje ve světě působí řád, nesou celou stavbu kosmu jako vzory, zákony, normy a síly. Myslící duch se musí snažit, aby dosáhl harmonie myšlení a jsoucna. Filozof se má snažit, aby pochopil zákonitost a poznal ideje, podle nichž je svět utvořen.

Aristoteles souhlasí s Platónem, že mezi ideami, jež vyjadřují neměnitelné bytnosti věcí a mezi smyslovými a měnícími se jejich zjevy ve světě je rozdíl. Aristoteles nekladl jako Platonovci bytnosti věcí, jako ideje mimo věci, nýbrž do věcí samých. Podle Aristotela je tvar je omezujícím principem věci a věc existuje jen tehdy, pokud je tvarem. Tvar je bytností, tím, co činí věc tou věcí, kterou je a kterou má být. Aristoteles prohlásil tvary věcí za podstaty, které však svou povahou směřují k tomu, aby se spojili s látkou a vytvořili ze sebe podstatu, která je nadřazenou jednotou, podstatnou skladbou obou. Látka o sobě je něčím neurčitým a proto nepoznatelným, výměr věcí závisí na jejím tvaru. Látka je a není. Dosáhne jsoucnosti jen potud, pokud se stane nositelem nějakého určení. Látka může v sebe přijímat všechny tvary. Je ve všech hmotných bytostech jen jedna, liší se pouze různými podstatnými tvary. Ty pak mají různou dokonalost, proto jsou stupnice bytostí určeny různou dokonalostí. Látka nevzniká ani nezaniká. Vzniká a zaniká pouze hmota v konkrétních bytostech a ten proces se stále opakuje, protože substrát je věčný. Látka směřuje k tvaru, v němž dochází skutečnosti, dovršení, dokonalosti a cíle. Protože tvar je dokončením každé věci, je účelem a cílem všeho, k němuž směřuje všechen pohyb, vznik a vývoj. Pohyb Aristoteles viděl probíhat v pevných tvarech a v mezích.
Odkud jest pohyb, činnost, život, účel? Příroda sice obsahuje v sobě tvary, ale počátek není v přírodě. Nikde nelze jíti do nekonečna. Příroda a věci v ní skutečně jsou, ale právě skutečnost poukazuje k něčemu, co existuje mimo ni a je počátkem pohybu, vzniku a života.

Aristoteles dospěl k přesvědčení o odloučení, transcendentní a samostatné, absolutní bytosti. Ve fyzice Aristoteles přímo píše, že zkoumání přírody je k užitku pro poznání prvního, božského principu. Nazývá je prvním hybatelem nehybným.

První filozofii je nutno pokládat za vládnoucí, za vedoucí nauku, poněvadž usiluje o poznání první a nejvyšší příčiny všeho a o poznání. Aristotelova Metafyzika je výklad světa a života rozumovým poznáním a má ráz nadčasový a nadprostorový. Filozofie má pracovat k záchraně světa a nalézá cestu k jeho jednotě.Aristotelova Metafyzika, ač je zachována ve formě nedokončené, patří k významným památkám lidského ducha. Shrnuje obsah řecké filozofie a bez jejího studia není snadno porozuměti jednotlivým filozofickým systémům.Metafyzika má 13 knih s dodatkem za knihou první. V I., III., IV. a VI. Knize se dialekticky a systematicky rozvíjí pojem první filozofie. Kniha VII., VIII. A IX jsou knihy o podstatě. O knize II.,jež je pojednáním o filozofické metodě, se soudí, že se do sbírky dostala v pozdější redakci Aristotelových spisů. Kniha X. pojednává o jsoucnu a o jednom. Kniha XII. Podává přehled celého metafyzického systému.
Co se tedy pod jménem Metafyziky zachovalo, je celek, složený z různých částí.

NASTUDOVANÁ LITERATURA

Jan Patočka, Aristoteles – Přednášky z antické filozofie, nakladatelství Vyšehrad 1994
Aristoteles, Metafyzika, Překlad: Antonín Kříž, edice Laichterova Filozofická knihovna 1946