Bohumil Hrabal
| Autor: Jan Dušek | Škola: ZŠ Komenského Kostelec nad Orlicí |
| Strany: 2 A4 | Obrázky: ne |
| Dokument stažen: 2088x | Náhled zobrazen: 6061x |
| Stáhnout zazipovaný dokument » | Zpět na seznam » |
| Textový náhled: Bohumil Hrabal *28.3.1914 + 3.2.1997 Narodil se v Brně-Židenicích, ale dětství strávil v Polné a v Nymburce, kde byl jeho adoptivní otec správcem a později ředitelem pivovaru. Výraznou osobností byl otcův bratr Josef, později slavný Pepin z Hrabalových próz. Po gymnaziálních studiích nastoupil Hrabal r. 1935 na právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Doktorát získal až v r. 1946. Za 2.světové války, kdy nacisté uzavřeli všechny vysoké školy, vystřídal řadu zaměstnání, o nichž později jedinečně vyprávěl ve svých knížkách. Už před válku vznikaly jeho první literární pokusy - verše ovlivněné poetismem a surrealismem, mnohem později vydané ve sbírkách Básnění a Židovský svícen (obě 1991). Po válce Hrabal svého právnického vzdělání nijak nevyužil; pracoval jako pojišťovací agent a v letech 1947-49 jako obchodní cestující. V duchu své tvorby utvářel i svůj vlastní život: navzdory vzdělání pracoval jako brigádník v ocelárnách, jen aby poznal nefalšovanou skutečnost a mohl o ní poutavě a „podle pravdy" vyprávět. Tím se zcela odlišuje od většiny českých autorů 20.stol. Od r. 1954 byl zaměstnán jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách. Po celá 50. léta psal pro sebe a vytvářel galerii „pábitelů"-lidiček, kteří si v rozhovorech vymýšlejí nejrůznější historky a příběhy. Od r. 1959 pracoval čtyři roky jako kulisák a statista v Divadle S.K.Neumanna, po r. 1963 se věnoval výhradně literatuře. Hrabalova tvorba má několik výjimečných rysů. Jeho dílo je jediným tokem vyprávění, řetězcem příběhů, jejichž hrdinové „žijí proto, aby mluvili, proto, že mluví". Tvoří ve svém celku cosi jako labyrint, neboť autor do svých textů později často zasahoval, přepracovával je v nové celky, byl nucen k cenzurním zásahům, některé knihy se objevily nejprve v exilových nakladatelství a samizdatu. První Hrabalova kniha, povídky Perlička na dně (1963), vyšla v době, kdy autorovi bylo bylo už 49 let. Druhý povídkový soubor Pábitelé (1964) zaujal výrazným užitím hovorového jazyka s množstvím slangových výrazů a typickým hrabalovským postojem, že život je jediným „velkým dobrodružstvím plným neočekávaných náhod a setkání". Autor dovede do drobného výjevu vměstnat grotesku i sentimentální výjev, filozofickou myšlenku smísit s vulgaritou, a to vše povznést na metaforu, která je oslavou nezdolnosti lidského života. Mezi nejslavnější Hrabalovy prózy patří Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) – novela, v níž se strýc Pepin v jediné nekonečné větě zpovídá ze svých životních, převážně milostných zážitků. Ostře sledované vlaky (1965) – překvapivě realistický příběh z konce války – vyprávějí o zrání mladíka Miloše Hrmy, který nasazuje vlastní život v protiněmeckém odboji a umírá. Stylisticky experimentátorský sborník povídek Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965) – bezprostřední syrový záznam skutečnosti – je označován jako totální realismus. Vývojovým románem s groteskními prvky je kniha Obsluhoval jsem anglického krále (1974, oficiálně až 1989), která líčí vzestup a pád číšníka a hoteliéra v politicky proměnlivých dobách poloviny 20.stol. V 70. letech, v době, kdy Hrabal čas nesměl nějaký čas publikovat,napsal volnou trilogii Postřižiny (1976),Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy miliony (1981), která je nostalgickou vzpomínkou na otce Francina, maminku a strýce Pepina a další lidičky z mizejícího maloměsta a idylického pivovaru. Původní verzí vzpomínek je román Městečko, kde se zastavil čas (1991). Nostalgické jsou rovněž povídky o lidech z polabské vesnice Slavnosti sněženek (1978). Něžný barbar (1981) je vzpomínkovým portrétem přítele malíře V.Boudníka. Výrazný „pábitel" Haňťa vystupuje v meditativní próze Příliš hlučná samota (1989). Autobiografická trilogie Svatby v domě, Vita nuova, Proluky (vše 1991) je vyprávěna z pohledu spisovatelovy manželky Elišky. V 90.letech Hrabal esejisticky rozjímal nad aktuálními událostmi v podobě „veřejných dopisů", např. Listopadový uragán, Kouzelná flétna (obě 1990). | |