Ďábel a peklo v různých náboženstvích
| Autor: Elis | Škola: - |
| Strany: 3 A4 | Obrázky: ne |
| Dokument stažen: 1679x | Náhled zobrazen: 4781x |
| Stáhnout zazipovaný dokument » | Zpět na seznam » |
| Textový náhled: V nebi sídlí andělé, v pekle zase ďáblové. Patří do mnoha kultur, ať jež v podobě zlých duchů nebo přímo pekelníků. Děti se jimi straší v pohádkách, někteří dospělí je vyznávají a vyvolávají, jiní je vnímají jako padlé anděly. V jiných společnostech si zlo vysvětlili odlišným způsobem. Buddhisté vněm vidí nevyhnutelnou skutečnost, která je svázána s člověkem. Proto není cílem zlo měnit, ale odpoutat se od něj. Jinak člověk nedosáhne štěstí. Společnosti, které ještě poslouchají přírodu a jimž říkáme primitivní, zvolily jiný systém - štěstí je nutno vykoupit neštěstím. Existují bohové přinášející dobro i bohové, kteří škodí. Souboj mezi dobrým a zlým bohem se vyskytuje v mnoha civilizacích. Egypťané měli například svého Suteha, který bojoval proti dobrému Horovi. Toltékové si zase stvořili boha temné noci neboli Tezcatlipocu. Ten byl protivníkem Quetzalcóatla. Mayové měli boha jménem Yum Cimil, který už může být považován přímo za příbuzného ďábla. Podívejme se nejprve na egyptského Suteha. Představuje se často jako nějaké mýtické zvíře. Bývá dokonce i červený. Na rozdíl od křesťanského ďábla však má i jisté kladné rysy. Například chránil Egypťany v době války. Také souboj mezi Tezcatlipocou a Quetzalcóatlem nelze chápat jenom jako souboj mezi dobrem a zlem. Je to totiž boj dvou konkurenčních božstev patřících dvěma soupeřícím národům: Toltékům a Olmékům. Mayský Yum Cimil je možná ze všech tří zmiňovaných nejškodlivější a nejvíc naplněn zlem. Ale pořád zůstává bohem. A navíc bohem, který se nevzpírá bohům nejvyšším. Západní společnost si vytvořila jednoho boha - tvůrce, boha dobrého, milosrdného. Zlo nemá v tomto systému místo. Jenže ono existuje. A tak potřebuje svého zástupce. Židovský bůh tento problém neznal. Nebyl jen dobrý, byl to také bůh trestající, který měl právo se rozzlobit. Křesťané si však boha definovali jako za všech okolností dobrého. Tím ztratili možnost vysvětlit si existenci epidemií, válek, nesmyslných úmrtí, ale i krádeží a podobně. Bylo zkrátka potřeba znovu zavést do našeho světa dualitu. Bůh začal panovat nad duchovnem, materiálno dostal na starost někdo jiný. Jenže kdo? V Novém zákoně se to sice zmínkami o Satanovi jenom hemží, ale v křesťanském učení se o původci či příčině zla nehovoří! Chyběla jeho jasná definice. Teprve na čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215 se konstatovalo, že ďábel byl původně stvořením božským, byl tedy zamýšlen jako stvoření dobré. Avšak jeho vlastní stvořitel z něho učinil stvoření zlé. Někteří historikové považují toto prohlášení za pravý zrod ďábla. Od této doby se náhle začíná ďábel stále častěji objevovat v umění, v sochařství, časem i v literatuře. A začíná se profilovat i jeho podoba. Je to kreatura napůl lidská, napůl zvířecí. Má zvrásněnou kůži. Mimochodem, v mnohém se podobá řeckému Panovi. Někdo mu dodává korunu, jako by měl být "oficiálním konkurentem" boha. Od renesance, přesněji od patnáctého století, pak nastává skutečná vláda ďábla. Proč? Protože už chvíli existují dva papežové, protože Evropou se šíří velký mor, který zahubí třetinu všech obyvatel kontinentu. Protože kromě moru kosí Evropany i stoletá válka. Protože Konstantinopol padne do rukou Turků a protože se zdá, že se církev (s nástupem reformace) snad úplně rozpadne. Ale kdo je vůbec ďábel? Jeho české pojmenování (a ostatně i pojmenování v mnoha dalších jazycích) vychází ze slova diabolos a znamená v podstatě zlého ducha. Podle křesťanského vidění světa jsou to padlí andělé. Slovem ďábel (tedy diabolos) se ovšem v prvních překladech Starého zákona do latiny označoval sám Satan. Existuje mnoho různých pojmenování, je však mezi nimi nějaký rozdíl? Zde tedy uvádím charakteristiku jednotlivých "tvorů". Čerti Čert je lidovou postavou z pohádek a pověstí. Může být dokonce i docela milý a dobromyslný. Jeho podoba je všeobecně známa, vychází ostatně už z dávných pohanských pověstí. Takový čert rád přetrvává v lese - odtud později mladík v mysliveckém. Vyskytuje se také ve skalách, suchých stromech, v jeskyních, v opuštěných budovách, zříceninách a v oblibě má rovněž staré mlýn. Tělo má červené, až rudé, často porostlé srstí, ale ta není podmínkou. Podmínkou naopak je kopyto na jedné noze, ohon a růžky na hlavě. Démoni Démon, což je další rozšířený pojem, už narozdíl od některých čertů sympatický rozhodně nebývá. Řecký základ slova původně znamenal osud. Teprve u Homéra a především později v teologii začínají být démoni spojováni se zlými silami, tedy s ďábly. Ve středověku dokonce vznikl celá nauka zvaná démonologie. Je však třeba upozornit, že démonologie není jen záležitostí křesťanské církve. Tento obor značně rozvinuli už Babylóňané a později třeba Byzantinci. V teologickém křesťanském pojetí jsou démoni jednoznačně negativní, později se z nich stali spíše duchové či duchovní podstaty. Takto chápal démony zejména romantismus. Přisuzoval jim inteligenci a schopnosti, které se projeví jako kladné nebo záporné až v určitých vztazích a za určitých okolností. Proto může takový romantický démon i pomáhat. V tomto pojetí se pak nehodní démoni stali ďábly. V mnoha pohledech jsou démoni spojeni především s přírodními silami, s lesy, s vodami, se zemí. Což také znamená, že ač démon nenabízí zázraky, může využívat přírodní síly, které jsou člověku nedostupné. Z některých démonů se dokonce mohlo vyvinout i božstvo, i když to vypadá docela nesmyslně. Příklad? Babylonský ženský démon Astaré (ve středověku byl označován jako Astaroth). Jako ženský démon ovlivňoval noční rozkoše a působil posedlost tělesnou láskou. Féničané uctívali stejného tvora jako bohyni luny a plodnosti. Asyřané jí říkali Ištar. U Řeků se změnila v Afroditu, u Římanů ve Venuši, ale její podstata zůstala stále stejná. Byla to bohyně lásky, sexu, někdy škodila, jindy pomáhala. Nejznámější ďáblové V bibli se to ďábly hemží. První se zjevuje v podobě hada, aby svedl Evu k hříchu. Vyskytují se i další ďáblové, z nichž každý má své jméno a svůj úkol. Je tu Asmodeus (původně v hebrejštině Ašmodj), což je ničitel, který vládne lži a omylům. Podle některých učení se právě on převtělil v Evina hada v ráji. Dalším démonem je Belial, vládce nepořádku a zmatku. Je pro něj typické, že se zjevuje v podobě mimořádně krásného anděla. Nejznámějším jménem je asi Belzebub. Je nesmírně zvláštní. Původně se tak totiž označovalo místní božstvo ve Francii. Zjevoval se v podobě hada nebo jako krásná žena. Patří k nejvyšším vládcům pekla a často bývá ztotožňován se Satanem, tedy přímo s vládcem. Satan Satan znamená "vládce pekel", je to nejvýše postavený ďábel v hierarchii. Jeho název vychází z hebrejského "ha-satan", což znamená odpůrce, protivník. Smysl je jasný. Satan je ten, kdo se postavil bohu na odpor, vedl vzpouru neposlušných andělů a byl s nimi svržen z nebes. Někdy bývá označován také jako Lucifer. Tento název pochází z latiny, z výrazu "lucis ferus" neboli světlonoš. Občas bývá ztotožňován se Samaelem, což je zároveň jiné jméno pro Asmodea. A tak se stává, že za hada svádějícího Evu k hříchu je považován i sám Satan. Satan se stal v podstatě synonymem pro označení všech ďáblů. Arabové mu říkají "šejtan", v Rusku se z něho stal "čort", u Slovanů "Ďas" nebo "Bés" (srovnatelný s ďasem nebo běsem). Satan jako nejvyšší vládce má samozřejmě k ruce řadu pomocníků, kteří jsou v pekelné hierarchii postaveni výše než obyčejní ďáblové. Mezi nejvýznamnější patří již zmiňovaný Belial, ale také třeba Marbuel nebo známý Mefistofeles. Mefistofeles Tento ďábel se proslavil především zásluhou Goetha a jeho doktora Johanna Fausta. Mefistofeles uzavřel s Faustem smlouvu, v níž se zavazoval, že mu bude určitou dobu sloužit, aby se pak na oplátku zmocnil jeho duše. Mefistofelovo jméno pochází z řečtiny a označuje "toho, kdo nemá rád světlo". Jenže v jeho případě nemají odborníci zcela jasno. Nabízí se totiž také výklad, že Mefistofeles pochází z hebrejštiny: z "mephis tophel", pak by byl "šiřitelem lži". Ovšem tomu zase odporuje skutečnost, že Mefistofeles bývá vnímán i jako démon poznání. Peklo S ďábly samozřejmě souvisí peklo - strašívají se jím děti, hraje důležitou roli v mnoha pohádkách a například Danta inspirovalo k jednomu z nejznámějších uměleckých děl v dějinách lidstva. Dříve bývalo peklo chápáno jako místo plné plamenů, mučení a utrpení. Ale na prahu třetího tisíciletí se tento obraz mění. Nejvyšší církevní místa od tradičního pekla ustupují, peklo začíná být vnímáno jako stav. Takový pohled na peklo ostatně není úplně nový. Už od prvních výkladových textů křesťanství, jejichž autory byli například papež Kliment, biskup v Miláně svatý Ambrož nebo církevní otec ilyrského původu svatý Jeroným, existuje víra, že trest pekla je neodvolatelný. Ale již alexandrijské texty ze třetího století a také otec řecké církve Řehoř ve století čtvrtém tvrdili, že trest by mohl být spíše duchovní než fyzický a že by byl jen dočasný. Jejich učení říkalo, že i ten nejhorší z hříšníků by mohl být ospravedlněn a přijít do ráje, což znamenalo velký přelom. Spory byly vyřešeny v roce 543 na koncilu v Konstantinopoli, jenž definitivně potvrdil víru v nikdy nekončící trest pro všechny bezbožníky. Nejživnější půdou pro hrůzu nahánějící náboženské představy pekla byl nejspíš středověk. Zejména po pekle Dantově. Po Lutherově reformaci se však pohled na peklo opět změnil. Jak Luther, tak třeba Kalvín existenci pekla uznávali, ale zároveň věřili, že muka, která mají hříšníci podstoupit, jsou pouhou metaforou. Pravým trestem bylo odloučení od boha. V sedmnáctém a osmnáctém století dochází ke vzkříšení obrazu skutečného pekla, kde dochází k fyzickému a psychickému mučení. Ale už devatenácté století zažívá liberální protestantství, které dává přednost spasitelským tezím alexandrijských textů ze třetího století. A ve dvacátém století se obraz Dantova pekla definitivně rozplynul. Peklo v různých náboženstvích Buddhismus Buddhismus hovoří o existenci řady pekel jako mezníků v životní cestě jedince k nirváně. Protože buddhismus nevěří v existenci duše, během těchto procesů se obnovuje karma každého jedince. Hinduismus Hinduistické náboženství říká, že duše na své cestě k převtělení musí projít jedenadvaceti pekly, v nichž se očišťují negativní karmy. Když je duše očištěna, obnovena přichází do vyššího duchovního stavu. Taoismus Čínský taoismus přijal od buddhismu myšlenku, že se mrtví dostanou do jednoho z mnoha možných rájů. Duše, které si to nezaslouží, skončí v blíže neurčeném pekle. Judaismus V židovském náboženství platila po staletí víra ve vládce podsvětí Háda. Ale v osmnáctém století byla opravena představitelem židovského osvícenství Mosesem Mendelssohnem, pro něhož bylo peklo s věčným trestem neslučitelné s vírou v milosrdenství boha. Islám Korán popisuje peklo pomocí symboliky, jež je velmi podobná symbolice bible. Muslimové věří, že Alláh pošle duše hříšníků do velkého ohnivého kráteru, kde budou úpět věčnými fyzickými mukami. . Vlastní názor Myslím si, že příčina, proč si lidstvo vytvořilo ďábly, démony a peklo vůbec, je celkem jasná. Potřebovalo si prostě odůvodnit různé problémy a záhady, se kterými se potýkalo, jako například již výše zmiňované války nebo mor. Navíc si chtělo odůvodnit přítomnost zla a neštěstí, které prostě nemohlo být přičítáno bohu. Ďábel tak vlastně vytvořil bohu jakýsi protipól. Existencí démonů si navíc lidstvo vysvětlovalo i všelijaké přírodní úkazy či katastrofy, které v té době nebyly logicky či vědecky vysvětlitelné. Také církev se podle mého názoru hodně zasloužila o to, aby lidé věřili v peklo. Vždyť čím víc lidí věří v peklo a bojí se ho, tím víc lidí hledá oporu a pomoc u boha. Takoví lidé jsou pak mnohem snadněji ovladatelní, což považuji za jeden z cílů některých náboženství. Všechna náboženství, která slibují věčnou "pekelnou" odměnu sice tvrdí, že nemá být tou jedinou motivací pro to, aby se člověk řídil jejich přikázáními, ale zcela jistě ovlivňuje svědomí všech věřících. Velice by mě zajímalo, jak si církev takové peklo vlastně představuje. Uvědomili jste si někdy, že se konkrétnímu fyzickému popisu a určení zeměpisné polohy vlastně vyhýbá? Jestli peklo skutečně existuje, kde vlastně leží? Dočetla jsem se, katolická církev vysvětluje peklo jako "věčnou odluku od boha", ale to by znamenalo, že kdo nevěří v boha, pro toho peklo vlastně nemá žádný význam? Nebo snad ano? A proč někteří lidé věří v peklo dnes, na počátku třetího tisíciletí? Člověk v dnešní době zřejmě potřebuje věřit v něco kladného, pozitivního - tedy v nějakého boha nebo jinou nadpřirozenou bytost či sílu. A každý alespoň trošku rozumně uvažující člověk ví, že život není jen to kladné, to pozitivní, proto si uvědomuje, že pokud skutečně existuje například Bůh, který je naprosto dokonalý a bezchybný, pak musí existovat i jiná síla, která bude jeho opakem, aby byla zachována určitá rovnováha. Každý papír má prostě dvě strany, a proto si myslím, že pokud by skutečně existoval nějaký bůh, pak by existoval i ďábel. Někteří lidé si dokonce myslí, že jsou ďáblem nebo nějakým jiným zlým duchem posedlí, protože například mluví cizím jazykem, který vlastně ani sami neovládají, nebo mají nadměrnou fyzickou sílu, atd. Nechávají si pak ďábla z těla vymítit, což provádí takzvaní exorcisté. Nedávno prý pro ně vznikl dokonce nový manuál. (Ostatně už bylo načase - dočetla jsem se, že poslední "učebnice vymítání ďábla " pochází z roku 1614.) Tato věc je podle mě však spíše otázkou duševního zdraví. Použitá literatura: Fischer, L.: Sekty. Praha, Mladá Fronta 1997 Dlouhý, R.: Náboženství trochu jinak. Praha, Fragment 1993 Seminární práce ze základů společenských věd Ď á b e l Vypracovala: Eliška Machová 7. 1. 2002 4. B | |