Dějiny církevní organizace v českých zemích
| Autor: Tomáš Zbranek | Škola: G Petra Bezruče F-M |
| Strany: 5 A4 | Obrázky: ne |
| Dokument stažen: 619x | Náhled zobrazen: 1357x |
| Stáhnout zazipovaný dokument » | Zpět na seznam » |
| Textový náhled: Dějiny církevní organisace v českých zemích V roce 1996 se dovršila úprava církevní organisace českých zemí, jež umožnila zintensivnění vzájemných kontaktů mezi věřícími a biskupy. Nyní přistupme k výrazným mezníkům v jejím vývoji. Křesťanství se v českých zemích objevuje několik desítek let před příchodem věrozvěstů Konstantina Filosofa a Metoděje, a to nejprve v podobě tzv. iroskotské misie, jejímž pozůstatkem jsou základy jednoho z nejstarších kostelů1) na našem území v obci Modrá poblíž Velehradu (kolem r. 800). Posléze křesťanství proniká z říše francké (Řezno, Pasov, Salcburk). Na žádost velkomoravského knížete Rastislava, jenž mj. usiloval o církevní nezávislost, byli r. 863 na naše území vysláni byzantským císařem Michalem III. a cařihradským patriarchou Fótiem výše zmínění věrozvěstové. Ti v letech 866-867 vykonali pouť do Říma a při této příležitosti je Konstantin vysvěcen na biskupa, leč záhy v jednom z římských klášterů umírá. Po jeho skonu vysvětí papež i Metoděje a ten se vrací zpět na Moravu jakožto biskup pro oblasti na východ od francké říše. R. 880 byl Metoděj jmenován papežem Janem VIII. arcibiskupem metropolitou nově vzniknuvší moravsko-pannonské arcidiecese. Co se týče jejího sídla, není dosud zřejmé, kde se nalézalo. Jednou z variant je i Velehrad. Tímto krokem byla na Moravě ustanovena samostatná církevní provincie. Významnou roli ovšem vyjma Metoděje hrál i představitel latinského duchovenstva Wiching, který se stal biskupem nitranským. Co se týče sufragánních diecesí, byly zřízeny pravděpodobně jen tři, a to již na výše uvedeném Nitransku, pak snad ve Vislansku a lokalisace posledního dosud zůstává otázkou, byť některé neverifikované prameny hovoří o tom, že zbožný a moudrý vládce Svatopluk jich založil šest. Po Metodějově smrti r. 885 vznikla v moravské církvi za designovaného arcibiskupa Gorazda kritická situace, za níž ovládlo latinské duchovenstvo arcidiecesi, nitranský biskup Wiching usurpoval arcibiskupský prestol, vypudiv za nepřítomnosti knížete většinu příslušníků slovanské liturgie včetně Gorazda. Kníže Mojmír II. se však posléze postaral o obnovu moravské církve v rozsahu jednoho arcibiskupství a tří sufragánních diecesí. Arcibiskupem se stal na dlouhá léta Jan. Po jeho skonu byl ustanoven Silvestr, jenž vykonával tuto funkci až do své smrti r. 945. Situace na Moravě v 2. pol. 10. st. je velmi nejasná po všech stránkách, církevní organisaci nevyjímajíc. Prameny jsou značně kusé. Dokladem nechť jest zmínka z r. 976 o tzv. Moravském biskupovi, o němž nemůžeme s jistotou říci prakticky nic, např. to, zda byl pokračovatelem starší tradice, zda šlo o obnovení instituce z iniciativy Říma nebo o akci otónského impéria podobně jako u biskupů v Polsku či na Rusi. R. 973 po dohodě s Ottou, císařem římským a řezenským biskupem sv. Wolfgangem dosáhl kníže Boleslav II. Pobožný (972-999) odloučení Čech od řezenské diecese a založení samostatného biskupství v Praze. Smlouvu brzy potvrdil papež Benedikt VI., jehož souhlas byl nepochybně do jisté míry zapříčiněn přímluvou Boleslavovy sestry bl. Mlady, jež, jsouc v čele poselstva, uskutečnila cestu do Říma. Pod jurisdikci pražského biskupa tehdy náležely Čechy, Morava, Slezsko, jižní Polsko, Halič až po Lvov a Slovensko. Vyčlenění tohoto regionu z církevní pravomoci bavorského Řezna mělo patrně oslabit nebezpečné styky Přemyslovců s bavorskými vévody; diecese byla podřízena arcibiskupství mohučskému jakožto zřejmá kompensace za územní ztráty, jež toto arcibiskupství r. 968 utrpělo vytvořením nové arcidiecese v Magdeburgu. Prvým pražským biskupem se stal Sas Dětmar (Thietmar), jenž však velmi dobře ovládal slovanský jazyk. Po Dětmarově skonu byl provolán za druhého pražského biskupa Slavníkovec Vojtěch (Adalbert), jenž se stal prvým Čechem v biskupském úřadě. Patřil k nejvzdělanějším osobnostem své doby. Později byl prohlášen za svatého, poněvadž byl zabit během misie u pruských pohanů. Svůj poslední odpočinek nalezl v Hnězdně, jež se stalo r. 1000 arcibiskupstvím, v jehož čele stanul Vojtěchův nevlastní bratr sv. Radim (Gaudentius). Jiný člen Vojtěchovy družiny, Anastasius, pravděpodobně prvý břevnovský opat, se stal r. 1001 arcibiskupem nově zřízené arcidiecese ostřihomské. Mezi další významné pražské biskupy je možno zařadit Daniela I. (1148-1167), jenž byl vynikajícím státníkem a diplomatem krále Vladislava, Jindřicha Břetislava, který je prvým a jediným případem, kdy pražský biskup spojil svůj úřad s nejvyšší státní mocí. Kníže-biskup byl sice vysoce ambiciosní, leč své funkce spravoval s nevalným úspěchem, či Jana IV. z Dražic (1301-1343), jenž patřil k nejznamenitějším mužům své doby. Byl člověkem nesmírně vzdělaným, mecenášem umění, vlastencem, ochráncem a šiřitelem českého jazyka, odpůrcem německé rozpínavosti. R. 1063 oddělil kníže Vratislav II. se souhlasem pražského biskupa Šebíře, později blahoslaveného, od pražské diecese Moravu, pro niž bylo zřízeno samostatné biskupství v Olomouci. Patrně se jedná o obnovu moravské diecese, která dle určitých pramenů existovala ještě r. 976. Tímto Vratislavovým krokem se zde jeví zřejmá snaha oslabit výsadní postavení pražského biskupa, jenž by v případných sporech mohl býti nebezpečným protivníkem. Olomoucké biskupství bylo podřízeno mohučskému metropolitovi. Prvým diecesním biskupem se stal Jan I., avšak po jeho skonu rozhodl mohučský sněm o připojení olomoucké diecese k pražské. Tím byla do její rozlohy opět začleněna Morava. Potvrzení diecesních hranic v listině římského císaře Jindřicha IV. z 29. 4. 1086, kterou vydal v Řezně, obsahuje nejpodrobnější geografický popis okrajových území tehdejších Čech a Moravy. Sloučení schválil i papež Viktor III. Po jmenování nového olomouckého biskupa Vecela r. 1088 byla samostatná olomoucká diecese obnovena a rozdělení se dočkalo definitivního potvrzení r. 1092. R. 1344 počala býti diecese podřízena pražskému arcibiskupovi. Z významných biskupů jmenujme např. Jindřicha Zdíka (1126-1150), jehož otcem mohl býti kronikář Kosmas a kterého lze zařadit mezi vzdělané osobnosti mezinárodního významu. Byl skvělým diplomatem a iniciátorem duchovního života 1. pol. 12. st. Provedl správní reformu olomoucké diecese zavedením archidiakonátů. Opomenout nelze ani biskupa Brunona ze Schaumburka (1245-1281), jenž působil jako hlavní rádce krále Přemysla II. Otakara a někteří historikové tvrdí, že byl talentovanějším politikem než samotný král ,,železný a zlatý.“ Za zmínku beze sporu stojí i biskupové Jan VII. Volek (1334-1351), jenž byl levobočkem krále Václava II., Jan XI. Železný (1416-1430), jehož papež Martin V. r. 1426 odměnil za služby v protihusitské oposici jakožto prvého olomouckého biskupa kardinálským kloboukem. Rád bych rovněž zmínil biskupy Františka Serafínského kardinála z Dietrichsteinu (1599-1636), který proslul coby horlivý rekatolisátor, Karla II. hraběte z Lichtensteinu-Castelcornu a nepochybně také kardinály Wolfganga Hannibala hraběte ze Schratenbachu a Ferdinanda Julia hraběte Troyera z Troyersteinu. Dne 30. 4. 1344 papež Klement VI. bullou ,,Ex supernae providentia maiestatis“ vyčlenil pražskou a olomouckou diecesi z pravomoci mohučského arcibiskupství a povýšil pražské biskupství na arcibiskupství; jemu pak jako sufragánní biskupství podřídil biskupství v Olomouci a současně vytvořené biskupství v Litomyšli (povýšením tamního premonstrátského opatství). Prvým litomyšlským biskupem se stal Jan (1344-1353). Tímto krokem došlo ke vzniku samostatné českomoravské církevní provincie s vlastním metropolitou - pražským arcibiskupem. Dne 5. 5. 1344 přenesl papež Klement VI. na pražské arcibiskupy právo korunovat české krále a královny. Tímto rozhodnutím bylo zpřetrháno poslední pouto závislosti české státnosti na německém sousedovi. Prvým arcibiskupem se stal Karlův rádce a přítel, dosavadní pražský biskup Arnošt z Pardubic (1344-1364), později ctihodný, vynikající osobnost, jež vysoce převyšovala svou dobu. Po skonu papeže Innocence VI. r. 1362 se Arnošt z Pardubic stal jedním z nejvážnějších kandidátů na papežský stolec, francouzský vliv v Avignonu však jeho zvolení zabránil. Co se týče nástupců Arnoštových, je potřebí beze sporu uvést Karlova blízkého spolupracovníka a dosavadního olomouckého biskupa Jana Očka z Vlašimě (1366-1379), jenž byl r. 1378 jmenován papežem Urbanem VI. jakožto první Čech kardinálem. Byl to muž mimořádného vzdělání, který se zabýval politickými záležitostmi, nikoli však na úkor církevních. Je rovněž žádoucí se zmínit o Janovi z Jenštejna (1379-1396), člověku nevšedního nadání, píle, státnických schopností a intelektuálního rozhledu, jehož osobnost nebyla dosud plně doceněna. Za husitských válek a v dobách následujících nastala epocha náboženského roztříštění. Litomyšlská diecese prakticky zanikla již r. 1421, ač de iure existovala až do pol. 16. st. Pražský arcibiskupský prestol se po 140 let (1421-1561) nalézal v období sedisvakance a arcidiecesi spravoval jeden či dva administrátoři s biskupskou pravomocí, volení svatovítskou kapitulou (tzv. ,,horní konsistoří“) a potvrzovaní papežem. Do určité míry se také uvolnily svazky mezi Prahou a olomouckými sufragány. Arcibiskupský stolec byl znovu obsazen až r. 1561, kdy byl do úřadu jmenován Antonín Brus z Mohelnice (1561-1580). Z pražských arcibiskupů po období sedisvakance jmenujme alespoň kardinála Arnošta Vojtěcha hraběte z Harrachu, jenž byl r. 1627 králem Ferdinandem II. a papežem Urbanem VIII. oblažen titulem primas český a který se stal r. 1655 po smrti papeže Innocence X. druhým a dosud zároveň posledním vážným kandidátem z řad pražských arcibiskupů a českých prelátů vůbec na papežský stolec, a novodobé arcibiskupy dr. Josefa kardinála Berana (1946-1969), vězněného v nacistických koncentračních táborech, statečného obhájce náboženských svobod a práv církve po únorovém puči v r. 1948 a dr. Františka kardinála Tomáška, neohroženého bojovníka za občanská práva a náboženskou svobodu. V současnosti vykonává úřad pražského arcibiskupa PhDr. Miloslav kardinál Vlk. Na přelomu 16. a 17. st. se začaly objevovat hlasy, požadující nahradit dosavadní církevní organisaci za účinnější, což předpokládalo zřízení nových diecesí. K realisaci tohoto záměru však došlo až po ukončení třicetileté války. V roce 1655 bylo založeno na základě bully papeže Alexandra VII. sufragánní biskupství v Litoměřicích, jehož prvým biskupem se stal Maxmilián Rudolf Šlejnic ze Šlejnic (1655-1675). V současné době vede diecesi ThDr. Josef Koukl. O devět let později došlo ke zřízení sufragánního biskupství v Hradci Králové prostřednictvím bully papeže Alexandra VII. ,,Super universas“. V čele diecese stanul jako první Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka (1664-1668). Nyní zastává tento post ThLic. Dominik Jaroslav Duka. České Budějovice a Plzeň biskupské dvory odmítly, poněvadž se obávaly o své svobody. V r. 1785 bylo z císařova podnětu bullou papeže Pia VI. ,,Cuntis ubique“ založeno nové biskupství v Českých Budějovicích, jehož prvním nejvyšším představitelem se stal Jan Prokop ze Schaffgotsche (1785-1813). V současnosti je residenčním biskupem Jiří Paďour. Ještě za vlády Josefovy matky královny Marie Terezie bylo v r. 1777 papežem Piem VI. povýšeno biskupství olomoucké na arcibiskupství. Tímto krokem byla vytvořena samostatná moravská církevní provincie s vlastním metropolitou, olomouckým arcibiskupem. Prvním arcibiskupem byl jmenován Antonín Theodor hrabě Colloredo - Waldsee (1777-1811), od r. 1803 kardinál. Mezi významné olomoucké arcibiskupy je možno zařadit např. arcibiskupy svaté pověsti Antonína Cyrila Stojana (1921-1923) a Josefa Karla Matochu (1948-1961), jenž byl více než deset let totalitním režimem internován. Současným arcibiskupem je Jan Graubner. Současně Pius VI. podřídil olomoucké arcidiecesi nově založené biskupství v Brně, jež vedl jako první Matyáš František hrabě Chorinský (1777-1786). Dnes diecesi vede ThLic. Vojtěch Cikrle. Je potřeba také říci, že v tomto období dochází k podstatnému rozmnožení sítě farností (asi 550 nových). Apoštolskou konstitucí ,,Praescriptionum sacrosancti Concilii“ papeže Pavla VI. z 30. 12. 1977 byla k olomoucké arcidiecesi přičleněna apoštolská administratura českotěšínská, jež byla původně součástí arcidiecese vratislavské. Pád totalitního režimu v naší zemi na konci roku 1989 přinesl náboženskou svobodu, a tak byla otevřena cesta k založení nových biskupství a případně k úpravě nevyhovujících hranic mezi diecesemi. Dne 31. 5. r. 1993 zřídil papež Jan Pavel II. sufragánní biskupství v Plzni. Tvoří jej osm vikariátů2) vyčleněných z arcidiecese pražské, část vikariátu z diecese litoměřické a části dvou vikariátů z diecese českobudějovické. Tímto krokem byly také upraveny hranice ostatních českých diecesí a současně se dosáhlo symetrického uspořádání biskupství české církevní provincie. Prvým biskupem byl jmenován dosavadní pražský sufragán František Radkovský. O tři léta později, dne 30. 5. 1996, byla založena bullou papeže Jana Pavla II. ,,Ad christifidelium spirituali“ diecese ostravsko-opavská, jež umožnila efektivnější pastoraci v oblasti průmyslového Slezska a přilehlé Moravy. Biskupství se skládá z jedenácti děkanátů, jež byly vyčleněny z arcidiecese olomoucké. Jako první stanul v čele biskupství dosavadní pražský sufragán František Václav Lobkowicz. Proces racionalisace katolické církevní organisace byl v témže roce dovršen zřízením apoštolského exarchátu3) řeckokatolické církve se sídlem v Praze na základě bully papeže Jana Pavla II. Exarchát se skládá ze sedmi děkanátů. Prvým exarchou4) byl jmenován Ivan Ljavinec. Tomáš Benedikt Zbranek Seznam použité literatury: Boháč Zdeněk, Mapy české a moravské církevní provincie v jubilejním roce svatého Vojtěcha, Zvon, Praha 1997. Dějiny zemí Koruny české, Paseka, Praha 1993. Fischer - Wollpert Rudolf, Malý teologický slovník, Zvon, Praha 1995. Hasenburka Vilém z, Život ctihodného Arnošta, prvního arcibiskupa kostela Pražského, (přel. J. Truhlář), Česká křesťanská akademie, Praha 1994. Havlík, Lubomír E., Kronika o Velké Moravě, Jota, Brno 1992. Hrudníková Mirjam, Krejčíř Miroslav, Pala Josef, Katolická ročenka 95. Data, čísla, fakta, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995. Kadlec Jaroslav, Přehled českých církevních dějin 1, Zvon, Praha 1991. Kadlec Jaroslav, Přehled českých církevních dějin 2, Zvon, Praha 1991. Kettner Jiří, Dějiny pražské arcidiecéze v datech, Zvon, Praha 1993. Kowalski Jan Wierusz, Encyklopedie papežství, (přel. Jan Štýřický), Praha 1994. Medek Václav, Osudy moravské církve do konce 14. věku, Praha 1971. Pražské arcibiskupství 1344 - 1994 (Sborník statí o jeho působení a významu v české zemi), Zvon, Praha 1994. Sochrová Marie, Dějepis v kostce I. Pravěk, Starověk, Středověk, Fragment, Havlíčkův Brod 1997. | |