Édouard Manet

Autor: Lenka Doubková Škola: UJEP
Strany: 4 A4 Obrázky: ne
Dokument stažen: 1601x Náhled zobrazen: 9356x
   
Stáhnout zazipovaný dokument » Zpět na seznam »
  
Textový náhled:

Édouard Manet – Olympie

Édouard Manet se narodil 23. ledna 1832 v Paříži v domě číslo pět v ulici Petits – Augustins, naproti Vysoké škole krásných umění.

Jeho otec, Auguste Manet, byl vysokým úředníkem ministerstva spravedlnosti. Matka, Eugenia Desirée Fournierová, byla dcerou diplomata a pocházela ze zámožné rodiny.

V roce 1842 Manet studuje na gymnáziu Roklin, kde na popud matčina bratra navštěvuje mimořádné hodiny kreslení.
Gymnázium ukončuje v roce 1848, kvůli nesouhlasu otce s tím, aby se stal malířem, rozhodne se Manet pro námořnictví. V únoru roku 1848 odplouvá jako kormidelník na školní lodi „Le Havre a Guadelupe“. Během plavby do Ria de Janera kreslí členy posádky a plavba v něm probouzí zalíbení v mořských krajinomalbách a vzpomínky na ně nacházíme ještě v manýristických plátnech ze šedesátých let.

Po návratu do Paříže v červnu 1849, kdy otec docení jeho kresby z plavby, se Manet rozhoduje pro studium v ateliéru Thomase Coutura. Navzdory tomu, že jsou Couturovi metody poměrně liberální, mladý Manet má již své vlastní umělecké názory a brzi se dostává s mistrem do konfliktu.

Ve stejné době zdokonaluje malíř svou techniku kopírováním mistrovských děl v Louvru.

Na počátku roku 1856 se Manet definitivně rozloučí s Couturovým ateliérem, protože je přesvědčen, že se více naučí od mistrů, které objevil v Louvru. Mezi nimi nejvíce obdivuje Tiziana (1488 – 1576), Rubense (1577 – 1640) a Velázqueze (1599 – 1660).

Během svých návštěv v Louvru se Manet seznamuje s Edgarem Degasem (1834 – 1917) a Henrim Theodorem Fantin – Latourem (1836 – 1904), kteří tu stejně jako on, kopírují staré mistry.

Obdiv k dávnému malířskému umění způsobí, že Manet od roku 1852 často cestuje. Navštěvuje nizozemská muzea a v roce 1853 se vydává do Itálie, kde kopíruje Tizianovu Venuši Urbinskou, která ho o deset let později inspiruje k namalování Olympie.

Jeho cesta zpět z Itálie vede přes Německo a Střední Evropu, kde navštěvuje muzea v Drážďanech, Praze, Vídni a Mnichově.

V roce 1861 získává Manet uznání za svého Španělského zpěváka. Patří k bohémě francouzské metropole. Často se objevuje v módních koncertních síních, kavárnách a zahradách. Nachází tam inspiraci pro scény z pařížského života.
V roce 1863 se malíř ožení se Suzanne Leenhoffovou, nizozemskou pianistkou, která v lednu 1852 porodila syna Leona – Édouarda, jehož otcovství se Manetovi připisuje.

V roce 1865 odjíždí do Španělska, kde hledá u starých mistrů potvrzení svého malířského umění. Díla Velázgueze a Goyi ho přesvědčí o správnosti jeho vlastních estetických názorů.

Manet se sbližuje se skupinou mladých malířů, kteří jsou později nazvány impresionisty. Claudie Monet (1841 – 1919), Paul Cézanne (1839 – 1906) a Edgar Degas (1834 – 1917) upřímně obdivují Manetův talent.

V roce 1867 Manet postaví vlastní pavilón v blízkosti Světové výstavy v Paříži, kde představí padesát vlastních obrazů.

V roce 1870 během obléhání Paříže zůstává Manet jako nadšený republikán v hlavním městě. Během této doby dochází ke sblížení s impresionisty. Nikdy se ale neúčastnil výstav impresionistické skupiny, raději vyhledával konfrontace s porotou oficiálních salónů.

V září roku 1879 ho začínají trápit revmatické záchvaty. Brzy je jasné, že onemocněl ataxií spojenou s progresivní paralýzou. Nemoc postupuje velmi rychle tím se značně omezují tvůrčí možnosti umělce. Malovat velká plátna se pro něj stává čím dál těžší. V té době vzniká mnoho zátiší a akvarelů.

V únoru 1881 je Manet na doporučení Antonina Prousta, přítel z dětství a nového ministra kultury, vyznamenán řádem Čestné Legie.

Bojuje s nemocí a maluje ještě jeden rozměrný olej: „Bar ve Folies-Bergere“. V této době se Manet těší všeobecnému uznání. Jeho talent teď oceňují i ti, kteří jej celý život tvrdě odsuzovali.

Když postupující choroba Maneta donutí přestat malovat olejovými barvami, pouští se do série pastelů.
Manet umírá 30. dubna 1883.

OLYMPIE – 1863

Olympie, která je malířským dialogem s „Venuší Urbinskou“ od Tiziana, byla přijata na Salón v roce 1865 a vyvolala největší skandál v dějinách malířského umění. Manet se zbavil svazujících pout konvence, současně však zachoval vše, v čem spočívala aktuálnost a energie Tizianova obrazu. Za modelku si vybírá svou tehdejší milenku, Victorine Meurentovou, stejně jako v jeho předcházejícím díle „Snídaně v trávě“. Snaží se vyjádřit její individualitu, složit jí hold a učinit z této konkrétní ženy současnou Venuši, což se v jeho době považuje za neobyčejně skandální myšlenku. Jako výzva působí nejen Victorine provokativně hledící z lože, ale i talent povýšeně se předvádějícího malíře, neporaženého…hodného Olympu!!!

Všechno v Olympii zdůrazňuje „drsnou“ smyslnost Victorine. Tělo obklopuje vyjímečná kompozice bílých látek – od pomačkaných prostěradel po kašmírový šál.

Spisovatel Michael Leiris (1901 – 1990) později napsal : „Černá sametová stužka kolem krku je poslední překážkou na cestě k úplné nahotě“. Ve skutečnosti stužka ještě více „svléká“ tělo a silou kontrastu zvýrazňuje perleťový odstín pleti. Bílého psíka z Tizianova obrazu zde zastupuje černá kočka.

Překrásná kytice v rukou služebné vyvolává v Manetových časech protesty, protože na obraze zaujímá téměř tolik místa jako samotný ženský akt. Jeden z kritiků se například vysmívá: „Novou nezdravou zálibou je teď věnovat větší pozornost kytici květů, než fyziognomii ženy“.

Několik mladých malířů však pochopilo kapitální význam obrazu. Například Cézanne vyjadřuje svůj obdiv k Manetovi takto: „Pokud jde o mne, jsem si jist, že jste vytvořil velké dílo, jaké dokáže vytvořit jen opravdu velký malíř. Podařilo se Vám velice energicky sdělit vlastním jazykem pravdu o světle a stínu, reálnou podstatu předmětů a bytostí“.

Nejvýstižnější jsou však slova samotného autora: „Snažím se co nejjednodušším způsobem zachytit věci, které vidím. Co může být naivnější než Olympie? Vytýkají mi, že je příliž drsná. Ona však taková byla. Viděl jsem ji. Vytvořil jsem to, co jsem viděl!“

Obraz Olympie (130,5*190cm) je v současné době umístěn v muzeu Orsay v Paříži.

POUŽITÁ LITERATURA

Alois Bauer, Dějiny výtvarného umění, nakladatelství Rubico, Olomouc, 1998

Jan Baleka, Výtvarné umění, výkladový slovník, nakladatelství Academia, Praha 1997