Historie agrárního hnutí a strany
| Autor: Michal Říha | Škola: UHK Hradec Králové |
| Strany: 11 A4 | Obrázky: ne |
| Dokument stažen: 1560x | Náhled zobrazen: 5698x |
| Stáhnout zazipovaný dokument » | Zpět na seznam » |
| Textový náhled: Švehlova osobnost Antonín Švehla, významný český politik a představitel demokratického agrarismu, se narodil 15. dubna 1873 v Hostivaři u Prahy, kde jeho rodina vlastnila statek. Pocházel ze selské rodiny a díky jeho matce Marii, rozené Bohuslavové z Lipan, mohl jeho rod sahat až do husitské doby.1 Jeho rodina byla velmi početná. Antonín byl desátým dítětem a měl třináct sourozenců. Původně se měl jít vyučit řemeslo, ale pak otec rozhodl, že se stane jeho nástupcem. Od roku 1899 se tedy začal věnovat hospodaření na rodném statku. Po smrti svého otce v roce 1900 se stal vlastním hospodářem na usedlosti, ke které patřil i malý mlýn. Neměl velké vzdělání. Absolvoval pouze obecnou školu a tři třídy nižšího gymnázia v České Lípě. Potom studoval na odborné hospodářské škole. Jeho mimořádné nadání a neobyčejně vysoká přirozená inteligence mu však umožnila doplnit a velmi rychle dohonit to, co mu chybělo v jeho školním vzdělání. Od mládí měl silný vztah k selskému stavu. Jeho selský původ, rozhodnost, činorodost i schopnost získávat lidi, ho záhy prosadily ve vznikajících zemědělských organizacích. Ve výboru Sdružení českých zemědělců pracoval od roku 1897 a stejně jako jeho otec, který stál u zrodu agrární strany i Antonín se stal horlivým a nadšeným stoupencem vznikající strany. Po otci převzal funkci místopředsedy Sdružení českých zemědělců. Své postavení respektovaného představitele agrárníků si vydobyl především nesmírnou pracovitostí, pochopením i uceleným a cílevědomým postupem. Politika pro Švehlu představovala možnost docílit něčeho dobrého a správného pro celek. Z vlastní zkušenosti poznal a prožil vlastní i dobové nesnáze zemědělství a potíže svého stavu. Rozuměl zemědělským problémům a brzy je začal chápat v souvislosti s celým národním hospodářstvím. Ve Švehlovi našla politická duše národa státníka své doby, který modeloval veškeré své politické dílo ku prospěchu celého národa. Antonín Švehla představoval po deset let řídící páku v politickém životě demokratického státu. „Byla to velká schopnost organizační, smysl pro reálnou politiku a bystré postřehy pro praktické potřeby národa a státu."2 Měl neobyčejný talent, touhu a houževnatost se vzdělávat a byl i hloubavým studentem historie. Jako vyhraněná mravní individualita se nikdy nesnížil k politické mstě, měl čisté ruce a ryzí srdce. Představoval pravý obraz selské ušlechtilosti a kriticky posuzoval lidi, kteří lpěli na majetku. Ke korupci ve veřejném životě zastával stanovisko mravního odporu. Své výborné řečnické nadání uplatnil nejvíce při budování agrární strany. Bylo pro něj charakteristické, že věděl koho vede a kam ho chce vést a měl odvahu mluvit otevřeně k nesnadné povaze venkovského člověka. Vyjednávání mu působilo téměř rozkoš, na druhé straně si ale neliboval ve veřejných projevech. Nevyhledával přízeň veřejnosti ani styk s diplomaty. Lze říci, že se jí stranil, protože měl odmítavý vztah osobnímu vychvalování. „Kdo nemá síly, aby pracoval bez oslav, bez slávy a často proti haně, je sláb a kdo je sláb, nemůže vésti. Pracoval jsem a za práci se mi dostalo důvěry. A to mi naprosto stačí! Sebevědomí musí míti každý z nás, i já je mám. Mám tolik sebevědomí, že vystačím až do konce života bez oslav."3 Měl zvláštní schopnost ovlivnit věci v přímých jednáních, byl mistrem konferencí a dokázal bravurně urovnávat nejrůznější spory díky svým bystrým postřehům a schopnosti proniknout do podstaty problému. Při hledání východisek se snažil najít buď nějaký kompromis nebo střední cestu, se kterou by souhlasila většina účastníků. V rozhovoru se vždy snažil přiblížit lidem i protivníkům. Jeho působivost a osobní přitažlivost je získávala a přesvědčovala. Jako pozdější ministr samostatného československého státu a předseda jeho vlád byl vášnivým strážcem demokracie. Měl velmi hluboké demokratické přesvědčení, které se nejvíce projevilo před koncem války, kdy mluvil o republice a demokracii jako o jediné formě vlády vhodné pro český národ. Největší význam v demokratickém státě přisuzoval politickým stranám, a proto od nich vyžadoval smysl pro odpovědnost v zájmu státního prospěchu. Pokládal je tedy za přirozený nástroj fungování demokracie, i když znal tendenci v národě, kdy docházelo k drobení veřejného mínění do několika stran. Podle něho znamenal každý konec demokracie zároveň porážku inteligence. Švehla na rozdíl od ostatních státníků, kteří se zasloužili o vznik československého státu, ve své vlastní skromnosti skoro nic nenapsal a ani nevydal. Nebyl tedy tvůrcem žádné propracované ideologie. Byl především politickým organizátorem. Pro svou odpovědnost ve vedení rolnictva, národa a státu měl svou vlastní „ideologii", kterou nazýval řádem země nebo-li zákonem půdy. Díky němu se rolnictvo začalo uplatňovat v politickém hnutí, které se pomalu vytvářelo na ochranu jeho stavovských zájmů proti útlaku liberalistického hospodářského systému. Švehla sice hořel pro politiku, nebyl však ctižádostivým sběratelem funkcí, a také nevyhledával hlasitý souhlas publika. Zájem o veřejné dění mělo již ve Švehlově rodině tradici.4 První Švehlovo vystoupení na veřejnosti proběhlo na poli pěstitelského pokusnictví, a to na rolnickém sjezdu 9. prosince 1900 v Praze, kde se projednávaly volby do říšské rady. Sdružení českých zemědělců tehdy postavilo vlastní kandidáty v 15 volebních okresech, a to ještě na půdě mladočeské strany. Ta sice chtěla vybrat zemědělské kandidáty sama, ale Sdružení odmítlo její ovlivňování výběru. V rámci tohoto sjezdu se konala schůze Společnosti pro povznesení hospodářského pokusnictví. Na ní Švehla jako neškolený odborník mluvil přesvědčivě o významu pokusnictví pro zdokonalení zemědělské výroby zejména v obilnářství. Znamenalo to, že Švehla byl již ve svých 27 letech velmi dobře znám ve svém i v širším okolí okresu karlínském a vinohradském, a že již v prvních počátcích své veřejné činnosti se projevoval jako nápadná, vyhraněná osobnost, osobnost nevšedního typu na zemědělské scéně, která vynikala nad organizační průměr. Měl také velmi sebevědomý projev. Charakteristika doby Po květnovém vídeňském povstání v roce 1848 bylo císařským patentem ze dne 7. září 1848 zrušeno poddanství. Zrušením roboty a feudálních dávek se rolníci stali plnoprávnými vlastníky svých usedlostí. Za finanční náhradu byli zbaveni všech dávek vrchnosti i robot na jejich statcích. Byla jim také zajištěna občanská rovnoprávnost, a tím přestali být připoutáni k vrchnosti a půdě. Tak se zrodil svobodný rolnický stav. V roce 1949 byla vyhlášena oktrojovaná ústava, tzv. Stadionova, která nikdy nevstoupila v platnost v celém svém rozsahu. K jejímu zrušení došlo v roce 1851 tzv. silvestrovskými patenty, které znamenaly návrat absolutistického režimu tentokrát v podobě ministerského předsedy Alexandra Bacha. K obnově ústavnosti v Rakousku došlo 20. října 1860 vydáním Říjnového diplomu, říšského zákoníku. Panovník se v něm vzdal absolutismu, slíbil liberální reformy a uspořádal říši podle federalistického principu. V 2. polovině 19. století byla také dovršena průmyslová revoluce. Po dohodě s Maďary v roce 1867 byl dotvořen dualismus a vzniklo Rakousko-Uhersko. Další ústava v prosinci 1867 přinesla liberální uspořádání v rakouské monarchii a vznik parlamentního státu.5 V pravomocích císaře Fr. Josefa I. byly přesto ještě zachovány zbytky absolutismu. Vládl z boží milosti, nebyl odpovědný parlamentu a rozhodoval o zahraniční politice a armádě. Po roce 1848 se vývoj v českých zemích podřizoval politickému vedení dvou celonárodních stran, a to liberálně konzervativním staročechům a radikálně demokratickým mladočechům. Koncem 19. století došlo k proměně české společnosti. V politice nastala diferenciace, která zajistila pluralitní strukturu a demokratičtější prostředí. Nejenže v roce 1899 došlo ke vzniku agrární strany, ale vytvořilo se i tzv. pokrokové hnutí, dále v roce 1894 křesťansko-sociální strana, 1897 to byla národně sociální strana a kolem roku 1900 se formovali realisté. Původně se realistická6 strana nazývala Česká strana lidová, z níž se v roce 1906 a zároveň i z části pokrokářů vytvořila Česká strana pokroková. Vznik agrárního hnutí Výkup z roboty a vyvazovací akce z poddanských poviností po roce 1848 se vlekly po několik desetiletí. Půda nevynášela díky značnému zanedbání v době feudálního hospodaření, a proto placení za vyvázání z roboty způsobilo chudnutí rolnictva nebo jejich zadlužení. Tím také přicházeli o tolik potřebný investiční kapitál, který by jim umožnil vlastní svobodné hospodaření. V takové situaci vyplácení spoludědiců jen zhoršovalo hospodářské postavení usedlostí. Pro tuto dobu bylo charakteristické především prodávání usedlostí nebo jejich časté předávání dědicům. Docházelo také k exekucím rolnického majetku. V posledním čtvrtstoletí se v exekučním řízení prodalo více jak 120 tisíc zemědělských hospodářství. To vše vedlo k zhoršování sociálního postavení rolnictva, hlavně u středních zemědělců. Zemědělské podnikání také tížily vysoké úvěry a stejně tak i daňové zatížení, které bylo v českých zemích nejvyšší z celého Předlitavsku. Všechny tyto nepříznivé okolnosti přispěly k drobení středních rolníků, zvláště v úrodnějších krajích, kde se na tehdejší dobu hospodařilo dost intenzivně. Naproti tomu vzrostl počet malých usedlostí ve velikosti od 5 do 10 jiter, tedy kolem 0, 57 hektaru. Zvýšil se také rozsah najaté půdy. To ale vedlo jen ke zvětšování závislosti nájemců na majitelích, kterými byli především bývalí feudálové. Celé české zemědělství bylo také vystaveno tvrdé evropské konkurenci a přebytku zemědělských produktů. V 70. letech se na evropské zemědělství dostavila velká obilná krize. Díky novým dopravním prostředkům se urychlila výměna zboží mezi jednotlivými oblastmi a zeměmi. Nejdříve Evropu postihla konkurence amerického zboží, a pak se k ní přidala i konkurence z Ruska, Argentiny a také z Rumunska. Rozsáhlý dovoz především laciného amerického obilí na evropské trhy znamenal velkou krizi pro domácí zemědělství. Tato krize postihla české zemědělství hned na počátku 80. let a trvala až do konce 19. století. Od poloviny 80. let se cukrovarnictví7 stejně jako obilnářství stalo obětí velké agrární krize díky liberalistickému hospodaření. Jednalo o výrobu cukru, a tím bylo ovlivněno i pěstování řepy cukrové. V té době postupně cukrovarnický průmysl mohutněl do velkoprůmyslu a díky výborné kvalitě řepy se stal důležitým exportním průmyslem v Rakousku. Pro společné vývozní zájmy a cenovou politiku vytvořily cukrovary jednotnou organizaci zakládáním kartelů. Proti tvrdým podmínkám kartelů a jejich bezohlednému vykořisťování se postupně začali bouřit malí rolničtí pěstitelé. Neshody nakonec vyvolaly řepařský boj. V něm se Antonín Švehla postavil na stranu rolnických pěstitelů a tvrdě hájil jejich práva proti kartelu cukrovarů. Družstevnictví pro něho znamenalo mocnou sociální ochranu proti přetlaku hospodářského liberalismu. Liberalismus, který po merkantilismu8 ovládal hospodářské podnikání, hlásal a uplatňoval zásadu neomezené volnosti ve snažení jednotlivce, která pak rozvíjela svobodnou, ničím nekontrolovatelnou hospodářskou soutěž. Dále podporoval volný obchod a volné podnikání. Průmyslníci a obchodníci se tak stali základní složkou v národním hospodářství, a proto byli ochotnými nositeli liberalistického hnutí. Zatímco liberalismus prospíval průmyslu a obchodu, zemědělec se stal obětí volných hospodářských sil. Nebyl totiž připraven a ani organizačně vybaven k ochraně svých zájmů v tehdejší situaci volného hospodářského podnikání. Stával se tak snadnou obětí obchodního a průmyslového kapitálu. V té době patřili mezi zastánce liberálních ideí staročeši. Na druhé straně však politický liberalismus otevřel vývoj k uvolnění všech sil v národní i státní společnosti. Mohlo tak dojít ke vzniku socialismu a dělnickému hnutí, které pod heslem liberalismu usilovalo o podstatné sociální reformy. Díky rozvoji průmyslu vzrostl počet továrního dělnictva, které se tak mohlo snadněji sjednocovat k zápasům o lepší existenční podmínky díky své početnosti na pracovištích. V takových poměrech hospodářské tísně a sociální nespokojenosti se v 80. letech pomalu začalo rodit agrární hnutí9, které se snažilo zabezpečit a zlepšit životní úděl rolnického lidu. V českých zemích dal podnět k zakládání rolnických hospodářských spolků v roce 1876 říšský spolkový a shromažďovací zákon a zákon z roku 1873 o hospodářských společenstvech. Vznikaly i zvelebovací organizace pro zemědělskou výrobu společně s družstevními i úvěrovými organizacemi. Hospodářské spolky přispěly k uvědomování selského lidu a vychovaly venkovu řadu odborných pracovníků. Agrární hnutí nemělo zpočátku vlastní politické vůdce. Teprve v roce 1889 byla založena Selská jednota pro české země, která měla reprezentovat a hájit ekonomické a politické zájmy českých rolníků. Jejím orgánem se staly Selské noviny vedené novinářským buditelem venkova Alfonsem Šťastným.10 Naproti tomu na Moravě vznikl Českomoravský selský spolek s měsíčníkem Selské listy. Ke konci 19. století se tedy v Selských novinách díky úsilí Alfonse Šťastného, ideového tvůrce agrarismu, šířila výzva k obnově veškerých snah v zemědělství. Podle něho už hospodářské spolky nadále nemohly stačit jako nástroj agrarismu. Bylo proto nutné, aby si venkov vybudoval vlastní hospodářsko-politickou organizaci. Založení agrární strany Od roku 1893 rostla nespokojenost selského stavu s mladočechy v hájení jejich zájmů11, která se projevovala v zakládání nových stran. I nadále však byly politické a národní programy mladočechů venkovem sdíleny a podporovány. Na sjezdu v Praze 28. září 1891 byl učiněn první pokus o založení samostatné agrární strany pod názvem Českomoravská hospodářská strana všech zemí Koruny české. Měla však jen částečný úspěch, protože většina rolníků setrvala i nadále u mladočechů. Sjezdu v roce 1891 předcházel sjezd zemědělců z celé rakousko—uherské říše roku 1890, kde byli i zástupci Selské jednoty. Díky tomu se sjezd usnesl i na návrhu selského programu. Byl v něm obsažen i požadavek politické rovnoprávnosti rolnického stavu s ostatními vrstvami. V únoru 1891 byl tento program přijat a vyhlášen v Selské jednotě. V roce 1896 existovaly v Čechách tři vedoucí hospodářsko-politické organizace, a to Selská jednota, Kubrova Selská župa středočeská a Udržalova Jednota východočeská. Selská jednota postupovala samostatně na rozdíl od druhých dvou organizací, které stály na půdě strany mladočeské. Ve vedení mladočechů se i nadále projevoval nedostatek zájmu o řešení zemědělských problémů. Důsledkem bylo dne 28. února 1897 ustanovení „Sdružení českých zemědělců" s časopisem Obrana zemědělců. Politicky zůstalo sdružení na půdě mladočechů, i když svým programem hájilo převážně zájmy zemědělství a snažilo se zachovat selský stav jako důležitou národní a sociální složku. Vyhlášení programu však nezvýšilo zájem mladočechů o rolnické problémy. To jen posilovalo stále více sílící emancipační zemědělské hnutí. Samostatná agrární strana byla nakonec založena 6. ledna 1899 na valné hromadě Sdružení. Silou svého programu a intenzivním organizačním úsilím svých vůdců se brzy stala důležitou politickou složkou v životě národa. Po změně volebního řádu 1907, který přinesl zrušení 13 kurií12 pro říšskou radu ve Vídni se stala nejsilnější politickou stranou na říšské radě a v roce 1908 i na zemském sněmu v Praze. Po založení agrární strany se mladý Švehla stal horlivým stoupencem nového hnutí. I když nepatřil mezi vlastní zakladatele strany, od jejího počátku náležel k nejuvědomělejším, a také nejhorlivějším stoupencům. S osobním nadšením a energií začal hájit rolnických zájmů v řadách strany a osvědčil tak své schopnosti rozeného vůdce. Za dva roky po svém založení vydalo Sdružení v roce 1901 pro volby do vídeňské rady a českého zemského sněmu provolání, že nová strana je stranou národní, která se řadí k ostatním českých stran ve společném národnímu boji a jen hospodářská nespokojenost ji vede k osamostatnění s cílem hájit zájmy českého rolníka. Budování strany Dynamická Švehlova osobnost přinášela hnutí úspěch na zemědělských shromážděních, protože Švehla se celou vahou svého zájmu a své inteligentní osobnosti vložil do práce organizační a agitační na získávání dalších rolníků do řad nové strany. Tato organizační a řečnická neúnavnost získala Švehlovi také nesmírnou důvěru, které nikdy nebylo snadné docílit a potvrdila ho již tehdy jako rolnického vůdce doby. Jeho politické vedení zemědělského hnutí mělo i sociální význam. Snažil se pro široké lidové vrstvy na venkově získat co nejvyšší životní úroveň a učinit z nich zdravou složku národní společnosti. Švehla díky svému pochopení poslání strany a nesmírným pracovním vypětím a schopností vést, brzy pronikl do vedení, udával směr a taktiku a v několika málo letech se stal uznávaným vůdcem strany a ještě před 1. světovou válkou ji organizačně i politicky ovládal. U Švehly tyto dvě linie v budování hnutí, idea a organizace, byly vždy vytvářeny společně a promyšleně. Na jeho práci můžemě jasně pozorovat domyšlenost a dynamiku postupu. Do výboru Sdružení českých zemědělců byl zvolen v roce 1902 a stal se jeho místopředsedou. Pro Švehlu to znamenalo ještě větší uplatnění jeho organizačních a programových myšlenek. Největší organizační zaměření směřovalo k mladší generaci, která se zdála být myšlenkově nejpřístupnější vrstvou pro rozvoj agrárního hnutí. Mladá strana se ve svých počátcích omezovala pouze na střední a větší sedláky. První politická organizace tedy nezahrnovala všechny zemědělce, ale právě jen ty sedláky, kteří měli v době poddanství povinnost vykonávat robotu nejen ruční, ale i potažní. I přes hospodářskou důležitost selské vrstvy však nová strana neměla politickou sílu. Švehla sledoval hospodářský a politický vývoj v Evropě a byl přesvědčen, že navzdory vládnoucímu volebnímu systému a navzdory odporu privilegovaných vrstev dojde brzy k uplatnění širokých lidových vrstev. V jasnovidu svého politického nadání pochopil, že rolnické hnutí může získat sílu pro své stavovské a národní cíle tehdy, bude-li masovým hnutím stejně jako hnutí dělnické. Tím se ocitl v rozporu se zakladateli strany, kteří chtěli budovat stranu jako ochránce selského stavu, a to hlavně větších a středních rolníků. Švehla na druhé straně spíše usiloval o širokou popularizaci strany, když viděl, jak se národy Evropy vyvíjejí v hospodářském a politickém liberalististickém duchu, který neposkytoval dostatečnou ochranu selskému stavu a už vůbec ne malému venkovskému člověku. Dne 6. června 1903 došlo na mimořádné schůzi Sdružení k významné změně stanov ustanovením, že Sdružení českých zemědělců se stalo politickou organizací, která otevírá své řady všem zemědělcům a přátelům zemědělství. Tím byl ve stanovách Sdružení vyjádřen Švehlův cíl, aby se agrární strana spíše orientovala na chudší a sociálně slabší vrstvy. Měla fungovat jako lidová strana a zahrnovat tak celý venkov. Tím došlo ke změně celkové situace. Bylo respektováno složení zemědělského stavu, ve kterém jak do počtu, tak i do rozsahu vlastněné půdy převládal malý zemědělec, a proto agrární politika musela být zaměřena „malozemědělsky". Díky zdůraznění významu malozemědělce pro stranu se zvyšovala přitažlivost celého hnutí. Pozor, Švehlův zájem o malého člověka nebyl pouze agitačním záměrem, protože pro něho to znamenalo i péči o základní sociální složku venkovské společnosti a i o její posílení a zlepšení její životní úrovně. Z těchto programových pohnutek se dal Švehla 28. listopadu 1904 zvolit do předsednictva Úrazové dělnické pojišťovny pro království české, aby tam mohl hájit zájmy a požadavky zemědělského dělnictva. Tato jeho orientace a zájem o malého člověka mu byly vlastní nejen v této době, ale i v dobách pozdějších, když budoval samostatný stát. Na sjezdu strany 20. května 1904 mluvil Švehla o straně jako reprezentantce celého venkova společně se všemi jeho vrstvami a pronesl známý výrok: „Venkov jedna rodina." „Celý národ musí na agrární stranu pohlížet nejen jako na stavovskou organizaci všeho zemědělstva, ale také jako na veliký a významný jev národní, hnutí, které má za účel obrození celého venkova, jehož přívrženci se neomezují pouze na majitele určitého počtu korců polí, nýbrž se rozšiřují, aby v řady své pojaly všechny vrstvy venkova, o svoji existenci zápasící a aby ve společném boji za životní zájmy všech došlo se tím spíše životního cíle."13 V témže roce 27. prosince 1904 se Morava také připojila k české straně po určitém období, které bylo vyvoláno zvláštními poměry v zemi, kdy zemědělci byli převážně stoupenci lidové strany Adolfa Stránského. Na moravské schůzi zdůraznil Švehla naléhavost jednotné agrární organizace ve všech zemích Koruny. V květnu 1905 tak mohlo dojít ke spojení stran, české a moravsko-slezské v jednotnou Českoslovanskou stranu agrární. Každý rok se pak konaly v Praze dva sjezdy důvěníků. Na nich byl vždy přezkoumán růst strany, její program a docházelo k usnesení na dalším společném pracovním postupu. Tím se vystupňovala veškerá organizační činnost a i nadále byl zajištěn růst a celkové mohutnění agrárního hnutí. Založení deníku agrární strany V roce 1901 byl Švehla zvolen do výboru Tiskařského a vydavatelského rolnického družstva, které vydávalo časopis Obrana zemědělců. O dva roky později se stal i jeho předsedou. Pracoval tam hlavně na propagaci programu a cílů hnutí. I když sám skoro vůbec nic do novin nepsal, byl živelným organizátorem a podněcovatelem. Uměl dávat pokyny, podněty a formulovat směrnice. Švehla pokládal deník za nezbytný tiskový orgán k rozvoji strany a uplatnění jejich cílů na venkově i v národě, a proto na valné hromadě Sdružení 18. ledna 1903 výmluvně objasnil zástupcům stranických organizací význam žurnalistiky jako velmoci doby k ovlivnění veřejného mínění. Věděl, že strana potřebovala noviny a tisk vůbec, pokud chtěla získat vlivné postavení v politice. Obrana zemědělců totiž vycházela pouze dvakrát týdně a naprosto nevyhovovala novému poslání strany. Švehla tedy i nadále pokračoval ve svém úsilí, které směřovalo k založení deníku. K tomuto účelu obětoval i své vlastní prostředky, které mu pak chyběly na statku. Uskutečnění samotné myšlenky nebylo snadné, protože upisovací akce postupovala velmi pomalu. Švehla však od okamžiku, kdy se stal předsedou Tiskařského družstva, rozvinul značné úsilí mezi zemědělskou veřejností, jezdil od schůze ke schůzi a burcoval venkov z liknavosti. Ve svém snažení se především zaměřil na řepaře, jejichž bezmeznou důvěru získal už v boji za zrušení cukrovarského kartelu. A nakonec právě díky nim mohl deník založit. Dne 29. března 1906 vyšlo první číslo Venkova a bylo uvedeno téměř romantickou básní Jaroslava Vrchlického o významu zemědělství pro národ. Vedle politického obsahu přinášel Venkov i příspěvky o celé řadě významných osobností národohospodářského a literárního světa. Brzy se stal uznávaným deníkem strany, ale také tribunou českého politického myšlení a smýšlení. Nejen v českých zemích, ale i v celém Rakousku to byly první agrární noviny, stejně tak představoval i první slovanský agrární deník. Založení Venkova bylo úspěšné a umožnilo agrární straně stát se rychle vedoucí stranou v české národní politice. V prosinci 1906 byla otevřena Rolnická tiskárna jako podnik Tiskařského družstva. Boj za všeobecné hlasovací právo Když ruská revoluce v roce 1905 po prohrané válce s Japonskem přivodila pád carského absolutismu, vzrušila tak celou Evropu a posílila volání po všeobecném, rovném volebním právu. Po stránce národní by to však znamenalo konec nadvlády Němců a po stránce sociální začátek konce převahy šlechty. Nebylo se proto čemu divit, když se Němci bránili této myšlence, protože se oprávněně obávali zvýšení českého vlivu. Švehla se v té době snažil prosadit svou další velkou politickou vizi. Chtěl, aby se venkov stal součástí demokratického proudu, a aby se česká politika pokusila o zdemokratizování volebních řádů. Agrární strana by samozřejmě musela být součástí tohoto procesu. K realizaci došlo 3. prosince 1905 na sjezdu důvěrníků strany, kde Švehla prosadil požadavek všeobecného a rovného hlasovacího práva za požadavek své strany. Toto rozhodnutí agrární strany znamenalo skutečný přelom v orientaci strany, která se ze strany zemanské a národně konservativní stala stranou celého venkova. Volební reformu pro říšskou radu přijala sněmovna 1. prosince 1906 a zákon o všeobecném hlasovacím právu vstoupil v platnost s určitými úpravami 26. ledna 1907. Volby podle nového demokratického volebního řádu byly vyhlášeny na květen 1907, s tím že volební kampaň byla již zahájena ke konci roku 1906. Boj nastal hlavně mezi třemi hlavními tábory, kdy občanské strany a sociální demokracie společně postupovaly proti agrárníkům. Agrární nebezpečí totiž v té době ohrožovalo tradiční pozice nejen mladočechů a staročechů, ale i katolických stran a snahy sociální demokracie na venkově. V užších volbách se nakonec občanské strany spojily s agrárníky proti socialistům. Agrání strana postavila do říšských voleb 44 kandidátů a z nich 29 získalo mandáty. Tím se agrární klub stal největším poslaneckým klubem na říšské radě. Rozhodné vítězství v říšské radě přesto zůstalo sociálním demokratům s celkovým počtem 87 mandátů. Říšské volby se nakonec staly mezníkem v české politice, protože zbavily mladočechy vůdčího postavení. Na politické odpovědnosti se od té doby podílely všechny české strany. Zemský sněm Na počátku roku 1908 se konaly volby do zemského sněmu. Agrární straně přinesly velké vítězství, protože ze 48 kandidátů bylo získáno 44 mandátů. Naproti tomu v roce 1901 získali agrárníci pouze 21 poslanců. Přestože Antonín Švehla nikdy nepřijal kandidaturu do říšské rady, na českém zemském sněmu hrál důležitou roli. Bylo v tom přesvědčení stoupence českého práva, že české zájmy se mají projednávat a hájit v Praze.14 Švehla v zemských volbách kandidoval ve volebním okrese Říčany-Jílové a byl zvolen drtivou většinou proti třem protikandidátům. Volební výsledek ukázal, že Švehla je stále populární. V novém sněmu nakonec zasedlo 98 Čechů a 68 Němců. Sněm byl svolán až za půl roku po volbách, protože vláda ve Vídni rozčarována početností agrární delegace dlouho váhala, kvůli nejistotě, která se vytvořila tímto novým složením poslaneckých klubů. Podle představ Vídně měl sněm sjednat vyrovnání mezi Čechy a Němci. Poslanci agrárního klubu zvolili Švehlu předsedou klubu, který hned na prvních schůzích sněmu předložil návrhy proti kartelům, a to cukrovarskému, železářskému, uhelnému a dřevařskému. Švehla dobře věděl, jak škodlivě působily kartely v národním hospodářství útlakem drobného podnikatele a spotřebitele. Ve svém úsilí však neuspěl pro odpor Němců a pro převahu nevenkovských kurií na sněmu. Díky německé obstrukci15 byl sněm po jednoměsíčním zasedání uzavřen. Odročení sněmu vlastně způsobila vídeňská vláda podporovaná Němci. Český sněm byl znovu svolán 24. září 1909, avšak již 19. října byl znovu odročen. Všem bylo jasné, že vládní předlohy se nemohly stát podkladem pro zlepšení vztahů mezi oběma národy, protože byly vypracovány pouze v duchu německých požadavků, zcela nepřijatelných pro české strany. Nepomohl ani nátlak následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste. V důsledku neúrody v roce 1911 se ocitla hospodářská a politická situace v království i v jeho zemské samosprávě ve finanční krizi, proto se Němci nenáviděný místodržitel hrabě Thun snažil o oživení českého sněmu. Sněm se opět sešel v září a Švehla podporován národním sociálem Klofáčem na něm přednesl návrh na pomoc v nouzi. Trpělivým jednáním se mu podařilo nalézt východisko z nejnaléhavějších problému, a proto byl v dubnu 1912 zvolen předsedou Svazu českých poslanců. Všechny naděje na úspěch jednání mezi Čechy a Němci skončily pro odpor Němců, který byl podněcován z Vídně. Vyjednávání skončilo nezdarem a finanční situace v zemi se zatím stala neudržitelnou, když zemský výbor vyčerpal všechny úvěrové prameny. Vídeňská vláda se situaci rozhodla rázně řešit bez ohledu na zemský sněm a jeho výbor, a proto byly dne 26. července 1913 vydány císařské patenty. Díky těmto tzv. Anenským patentům byl rozpuštěn zemský sněm a dosazena zemská správní komise složená převážně ze státních úředníků, která měla řídit správu země.16 Rozmach strany Úspěch agrárníků v říšských volbách v roce 1907 a ve volbách do zemského sněmu v roce 1908 znamenal skvělý výsledek Švehlova úžasného organizačního díla a jeho politického vedení. Po volbách se ještě více v činnosti strany prosazovala Švehlova idea agrární strany jako strany masové. Švehla totiž nebyl spokojen s výsledkem voleb 1907 a napnul všechno úsilí k rozšíření pozic strany a důvěry mezi venkovským lidem. Byl totiž geniální organizátor a neúnavný agitátor. Pro vybudování masového politického hnutí na venkově bylo nutné podstoupit nejen tvrdou a houževnatou propagační činnost, ale i základní výchovnou činnost. Jejím úkolem mělo být posílení sebevědomí venkovských vrstev. Sebevědomí pracovníka na půdě bylo totiž důležitou podmínkou pro vytváření zdravého venkovského a stavovského charakteru. Organizační vyspělost sociální demokracie a její ohlas mezi dělnictvem a bezohledný postup ve volbách byly pro agrární stranu impulzem k dalšímu získávání všech vrstev venkova do řad hnutí. Sociální základna se díky tomu stále více rozšiřovala a pevněji budovala v odborových organizacích. Jednalo se o Ústřední jednotu řepařskou, Ústřední jednotu hospodářských společenstev a hlavně spolupráci s finančními institucemi lidového peněžnictví, tzv. kampeličky, kde se strana mohla hospodářskou pomocí přiblížit těm nejslabším článkům na venkově. Švehla byl pákou i duší vnitřního rozvoje strany, jaký se nepodařil žádné jiné straně. Koncem září 1908 došlo ke sjezdu strany ze všech zemí Koruny české. Účastnili se ho i slovenští zemědělci. Po sjezdu byla po celém venkově rozvinuta získávací činnost v takovém rozsahu, že nejen v okresech, ale i na vesnicích byly pořádány politické a hospodářské schůze. Cílem bylo získat malozemědělce, kteří předtím volili sociální demokraty. Byl to domyšlený a organizovaný boj o malého člověka na venkově, jehož význam a dosah si dobře uvědomovali i sociální demokraté. Ti nezůstali pozadu a vložili do směrnic, že usilují o spolupráci dělníků a rolníků k prosazení socialistických cílů. Na druhé straně se zase agrárníci na vesnici snažili odklonit malého člověka od socialistického hnutí. Zápas o politickou orientaci drobného venkovského lidu se odehrál při provádění pozemkové reformy. Tento zápas nakonec rozhodl o demokratickém vývoji ve státě. Vážně nemocný Švehla byl ve svých 36 letech konečně zvolen 21. října 1909 předsedou strany. Stal se tak formálně vůdcem strany, v jejímž čele se pohyboval již po dlouhá léta při jejím budování. Předsedou zůstal až do své předčasné smrti v roce 1933. Ani dlouhá nemoc neoslabila Švehlův pracovní elán. Vložil ho především do prohloubení a utužení organizačního řádu strany. V září 1910 na sjezdu okresních důvěrníků, což byla nejširší základna pro rozhodování o záležitostech hnutí, bylo schváleno nové ustanovení organizačního řádu, který byl zcela Švehlovým dílem. V této době bylo možno pozorovat, že Švehla měnil styl a povahu svého působení, které pro něj bylo charakteristické v celé jeho budoucí politické činnosti. Na veřejnosti vystupoval méně, držel se více v ústraní a potlačoval veškeré zprávy a svém působení. Přesto byl hlavní, téměř rozhodující osobou na české politické scéně. Řídil její taktiku, postup i podstatu všech jednání, aniž by byl viděn. Říšské volby v červnu 1911 potvrdily, že Švehlovo organizační a ideové vedení bylo úspěšné. Strana postavila kandidáty v 59 volebních oblastech. Byli jimi nejen výkonní zemědělci, ale právě na Švehlův nátlak mezi nimi také byli domkáři, venkovská inteligence a venkovští živnostníci. I když byl volební zápas velmi tvrdý pro nesmírně útočný postup sociálních demokratů, a také pro agitaci katolické strany hlavně na Moravě, bylo nakonec zvoleno 36 agrárních kandidátů. Strana tak získala největší poslanecký klub ve Vídni. Tohoto úspěchu strana docílila navzdory odbojnému postupu Karla Práška, jednoho ze zakladatelů původní strany, který byl v květnu 1911 ze strany vyloučen pro nelojální jednání v době řepařské stávky. Rovněž známý stranický pracovník Isidor Zahradník vybočil ve volební kampani a kandidoval samostatně. Tohoto rozporu ve straně využili odpůrci agrárníků ve své kampani. Ani to však neotřáslo důvěrou voličů k agrární straně. Později, v zájmu obnovení jednoty agrárníků, sjednal Švehla v březnu 1913 přes velký odpor řepařské veřejnosti usmíření s Práškem. Prášek mezitím založil Neodvislé sdružení venkova, ale zavázal se, že tuto vedlejší politickou organizaci zlikviduje. Vynutil si také znovupřijetí do výkonného výboru agrární strany i do jejího říšského poslaneckého klubu. V květnu 1914 se v Praze konaly agrární dny u příležitosti jarní hospodářské výstavy a jimi se vlastně uzavírala předválečná činnost strany. Při té příležitosti, na sjezdu zemského zastupitelstva, provedl Švehla ostrou kritiku národní i venkovské povahy uprostřed vyostřené situace na české politické scéně. Naléhavě a téměř prorocky s pohledem do budoucnosti pronesl ke svým straníkům toto: „Dnes celá lidská společnost stojí na prahu velkého problému, jímž je sociální otázka. My jsme vědomě prohlásili, že vidíme v rozřešení agrární otázky nejen ukojení potřeb venkovského lidu, ale zároveň úpravu celé národní společnosti. Dnes jsme si své postavení dobyli, dnes jsme zde. Nechceme více žíti z prosté negace, z odporu. Dnes musíme ukázati, že dovedeme také sebe spravovati. A jako neexistuje absolutní svobody tam, kde není jedinec spoután rovným právem a zákonem, tak není také činnosti a výsledků, kde není organizace a programu. A není programu, kde není uznána autorita nejvyšší, autorita sebepodřízení."17 V té době měla agrární strana nejlepší politickou organizaci, a to téměř ve všech soudních okresech v Čechách i Moravě a ve Slezsku. Byly do ní úzce včleněny všechny organizace hospodářské, odborové a finanční. Ve válce, od roku 1916 nebylo sice možné pokračovat ve stranickopolitické činnosti, ale předválečná organizační síť fungovala Švehlovi a jeho straně jako důvěryhodný nástroj domácího odboje proti habsburské monarchii. Díky svému vedoucímu postavení na zemském sněmu a řízení agrární delegace na říšském sněmu ve Vídni z Prahy se Švehla posunul do vedení celého národa. Celých patnáct let před válkou rostl jeho politický vliv ve veřejné činnosti. Rychle pronikal do problémů svého stavu a národa, uměl je tlumočit, otevřel cestu do stranických organizací všem zemědělcům bez rozdílu a uvedl rolnictvo do politického vedení národa. Díky svému politickému nadání a neúnavné práce se připravoval k úkolu a poslání uznávaného vůdce celého národa v době válečné. „Byl o to schopnější, že neřečnil o věcech včerejška, naopak se díval dopředu a dobýval nových pozic." Poznámky: 1 Jeden z jeho předků byl dokonce husitský hejtman. 2 in: Ottův slovník naučný nové doby, díl VI., svazek 2 3 Těmito slovy odmítl oslavu svých šedesátých narozenin. In: Vavřinec Řehoř, Nejdříve něco z domova, Venkov, 16. dubna 1933 4 Švehlův dědeček totiž nejprve hospodařil v Záběhlicích. Teprve později se stal sedlákem v Hostivaři, když se z velké touhy po svobodě dokázal vykoupit z roboty. Stejně tak se i otec Antonína zajímal o politiku a dlouhá léta působil jako starosta v obci a činný stoupenec staročechů. 5 V Předlitavsku byl základ národnostního práva monarchie formulován v článku 19 základního státního zákona o všeobecných právech státních občanů (zákon 4.142 z 21. prosince 1867), kde se stanovilo, že všechny národy ve státě mají mít stejná práva, a že každý národ má nedoknutelné právo na zachování a pěstování své národnosti a svého jazyka. 6 Tvz. realistický proud se vyčlenil z mladočeské strany. 7 Počátky cukrovarnického průmyslu v Rakousku a především v českých zemích, kde byly pro pěstování cukrové řepy dobré půdní podmínky, lze sledovat na počátku 19. století. K vlastnímu rozvoji došlo v 2. polovině 19. století a zvláště v 70. a 80. letech. Cukrovary byly původně zřizovány při feudálních velkostatcích jako vedlejší podniky ke zpracování sklizně cukrovky k docílení jejího lepšího zpeněžení. 8 Jednalo se o hospodářskou politiku, která následovala po feudálním období. Stát vykonával kontrolu nad hospodářským životem buď přímo nebo prostřednictvím korporací a obchodních společností. Tím byla výroba regulována a byla snaha co nejvíce vyrobeného zboží vyvážet. 9 Agrární hnutí se šířilo po celé Evropě. V Německa se ujalo už v roce 1876 a byla tam založena v roce 1893 i německá politická strana Bund der Landwirte. V Rakousku toto hnutí nejprve zakotvilo v alpských zemích. 10 Alfons Šťastný (1831 – 1913) pocházel z Padařova na Táborsku. Byl to nejen sedlák, ale i spisovatel, novinář a poslanec. Dal podnět k prvnímu agrárnímu hnutí a v základních programových obrysech naznačil jeho cesty. Nebyl však mužem, který by dovedl získat a organizovat široké vrstvy jako Antoním Švehla. 11 Jejich nespokojenost byla oprávněná, protože venkov pomohl mladočechům v roce 1891 vyhrát volby do vídeňské říšské rady a předtím v roce 1889 do českého zemského sněmu, proti staročechům. 12 Potom se volilo přímo na základě všeobecného, rovného a tajného volebního práva. Volební reforma z roku 1907 byla tedy základem volebního práva v rakouské monarchii až do konce 1. světové války. I když kuriový systém dožil, vídeňské vlády nebyly spravedlivé ke všem národnostem monarchie, a proto se staly nástrojem nadvlády německé menšiny a ochotnou obětí velkoněmeckého nátlaku. To nakonec znemožnilo jakékoliv národnostní vyrovnání a stalo se hrobařem vícenárodní říše ve světové válce. 13 in: V. Dostál, Antonín Švehla, Praha, 1990 14 Před válkou a hlavně během ní se o něm říkalo, že neumí německy, a to že prý bylo jeho pohnutkou k odmítání říšského mandátu. Jazykový nedostatek však nebyl tím důvodem, protože se jednalo o jeho přesvědčení státoprávní. Za války byl svědkem Švehlovy znalosti němčiny Jan Hajšman, který k němu v roce 1917 přivedl španělského diplomata a s ním Švehla tři hodiny hovořil plynně německy. 15 V buržoázním parlamentním systému to znamenalo zmaření přijetí rozhodnutí kladením různých překážek opozicí. Jednalo se například o maximální využívání řečnických lhůt, protinávrhy apod. 16 Těmito patenty byla vlastně zrušena zemská ústavnost. Kramář se marně snažil zmírnit dopad vídeňského rozhodnutí návrhem, aby členy komise byli zástupci zemské samosprávy. Všechny české pokusy o odstranění zemské neústavnosti ztroskotaly. Švehla se postavil do čela celonárodnostního protestu. Na pražské manifestaci byl na Švehlův návrh zvolen stálý výbor, který měl řídit všechny české akce. Organizoval protestní schůze, podal stížnost říšskému soudu, ale vše bylo marné. 17 in: O. Frankenberger - J. O. Kubíček, Antonín Švehla v dějinách Československé strany agrární, Praha, 1931 Použitá literatura: Frankenberger, O. a Kubíček, J. O. : Antonín Švehla v dějinách Československé strany agrární, Praha, 1931 Dostál, V. : Antonín Švehla. Profil československého státníka, Praha, 1990 Dostál, V. V. : Agrární strana. Její rozmach a zánik, Brno, 1998 Kučera, E. a Kučerová, Z. : O agrárnický stát, Praha, 1955 Hanzal, J. : Antonín Švehla. K 120. výročí narození a 60. výročí úmrtí, Praha, 1993 Masaryk, T. G. : Spolupráce se Švehlou, In : Venkov, 24. prosince 1933 Engliš, K. : Osobnost Švehlova, In : Venkov, 24. prosince 1933 Uhlíř, D. : Republikánská strana venkovského a malorolnického lidu 1918 – 1938, Praha, 1988 Hajn, A. : Politické strany u nás, Pardubice, 1903 1 | |