Jedy
| Autor: Elis | Škola: - |
| Strany: 24 A4 | Obrázky: ne |
| Dokument stažen: 2810x | Náhled zobrazen: 16701x |
| Stáhnout zazipovaný dokument » | Zpět na seznam » |
| Textový náhled: Úvod * Toxikón - v řečtině jed; do této kategorie látek patří všechny látky, které mají výrazný škodlivý účinek na organismus již při malých dávkách. * Toxikologie - věda o jedech, zabývající se nežádoucími biologickými vlastnostmi látek. Za zakladatele toxikologie je považován Paracelsus , středověký lékař 16. století. Dnes se také rozšířil obor ekotoxikologie , která zkoumá jedy v rámci životního prostředí, o něco starší věda je tzv. průmyslová toxikologie, zabývající se toxikologií v oblasti průmyslu. Jedy můžeme posuzovat podle 3 základních vlastností: * fyzikální - vzhled, pach, hustota, barva, apod. * chemické - způsob projevu, do jakých reakcí vstupují, reaktivita, apod. * biologické - sledování biologických účinků: o žádoucích - snaha využívat k rozvoji a podpoře organismu o nežádoucích - snaha vyloučit, zpravidla se jedná o účinky toxické, ty můžeme rozdělit na: * akutní - projeví se ihned po požití * pozdní - projevují se následně po nějakém čase, látka se zpravidla do organismu dostává postupně, opakovaně, odtud možnost tzv. chronických účinků (alergie) Toxicita Toxické účinky se zjišťují dopředu, tzv. biologickým pokusem (ten se bohužel dodnes provádí na zvířatech, jako jsou myši, morčata a opice). Míra toxicity se měří a uvádí v tzv. letální dávce , tj. dávka smrtelná, označuje se LD50, uvádí se v gramech, nebo miligramech na 1 kilogram živé hmotnosti. Číslo 50 značí, že při požití daného množství látky uhyne 50% živých organismů a 50% přežije. Toxické účinky se zkoumají pomocí testů na: * subakutní toxicitu (do 28 dní) * akutní toxicitu (90 dní) * chronickou toxicitu (1-2 roky) Alergie = nepřiměřeně silná reakce organismu na nějakou škodlivou látku (alergie jsou zcela individuální). Důležité speciální účinky * karcinogenní účinky - je problém je dokázat, sleduje se vznik konkrétního nádoru (na potkanech), většinou se jedná o dlouhodobé pokusy * mutagenní účinky - látky s těmito účinky jsou schopny vyvolávat změny v bílkovinných řetězcích (s genetickými informacemi, mutace = přetváření bílkovinných řetězců), v 95% případech mutagenním účinkům předchází účinky karcinogenní * teratogenní účinky - zasahují do vývoje embrya, negativně ovlivňují embryonální vývoj * strumigenní účinky - vliv na závažná onemocnění štítné žlázy, ovlivňují distribuci jódu do štítné žlázy (inhibice transportu I2 do štítné žlázy) Průmyslové jedy Průmyslové jedy se nazývají pesticidy , které jsou vyráběny za účelem ničení různých škůdců, jsou to biologicky aktivní látky, které brání účinku nejrůznějších škůdců a snižují jejich životnost. Většinou se jedná o přímý zásah do jejich metabolismů. Rozdělení pesticidů: 1. baktericidy - jsou zaměřeny na ničení bakterií, jde v podstatě o antibiotika, např. penicilín 2. fungicidy - proti houbám, různé druhy antimykotik 3. herbicidy - proti plevelům, např. Travex , blokuje hemoglobin, při požití může následně dojít k selhání funkce ledvin, dále např. různé deriváty fenoxy-octové kyseliny , při požití dochází ke ztuhlosti pohybového ústrojí, pocity žízně, ochrnutí respiračního systému, následně udušení 4. insekticidy - proti hmyzu, halogen-uhlovodíky, mají vliv na nervovou soustavu, při požití dochází k poškození jater, vznik dermatóz, dále organofosfáty např.: paration, fosfanion, jsou velmi jedovaté, při požití dochází k ochrnutí nervové soustavy 5. akaracidy - proti roztočům 6. neumaticidy - proti červům, jde o antihelmetika (z chem. hlediska se jedná o sloučeniny antimonu) 7. moluskicidy - proti hlemýžďům a měkkýšům 8. rhodenticidy - proti hlodavcům, např. kumariny , mají vliv na nervový systém hlodavců, ti se mezi sebou začnou kousat, zraní se až do krve, přičemž je zabráněné srážení krve a tudíž vykrvácejí Cizorodé látky v potravinách Cizorodé látky v potravinách jsou rozděleny do tří základních skupin: * kontaminanty * potravinová aditiva * sekundární cizorodé látky 1. Kontaminanty Jedná se o znečišťující látky, které se do potravin dostávají nahodile. Patří sem: * přírodní toxiny - jsou obsaženy nejčastěji v rostlinnách, méně pak v živočišných tkáních, tyto látky většinou fungují jako strumigeny, karcinogeny a mutageny. Např. kyanovodík, který je obsažen v jádrech meruněk, v některých luštěninách, dále solanin, který se vyskytuje v klíčících nebo nezralých bramborách, a saponiny, které se vyskytují ve špenátu a sóji, pokud by se izolovaly, tak by měly karcinogenní a mutagenní účinky * pesticidy - viz výše * průmyslové jedy 2. Potranovinová aditiva Přidávají se do protravin, aby se co nejlépe prodávaly. (komerční účel). Patří sem látky prodlužující trvanlivost výrobků, např. při výrobě vína, zpracování masa, výroba sirupů, hořčice, mléka. Dále to jsou různá barviva ovlivňující vzhled potravin, aromatické látky na změnu vůně, látky měnící fyzikální vlastnosti výrobků (barva, vzhled). 3. Sekundární cizorodé látky Jsou látky vzniklé nežádoucími reakcemi v potravinách díky špatnému skladování, mohou vzniknou následujícími procesy: * plesnivěním (prorůstání potravin různými druhy plísněmi) * hnitím (anaerobní rozklad bakteriemi) * tlením (aerobní rozklad) * kvasnými procesy (kvašení, výroba ethanolu, vína, octa, kvasné procesy jsou někdy žádoucí, někdy nikoliv) Jedy můžeme také rozdělit na: * Anorganické * Organické * Bakterií * Řas * Sinic * Hub (vyšších a nižších) * Rostlin * Živočichů I. Anorganické jedy I.A skupina - vodík a alkalické kovy Vodík H Vodík H2 je netoxický plyn, je však snadno hořlavý a se vzduchem tvoří výbušné směsi. Jsou známy případy, kdy po vdechnutí jistého množství vodíku došlo k jeho explozi. Vodík tvoří důležitou součást kyselin a hydroxidů, látek s významnými místními účinky. Vodíkové, resp. oxoniové kationty a hydroxidové anionty jsou podstatou leptavosti a žíravosti, přičemž míra leptavosti je přímo úměrná ke koncentraci těchto iontů. Na intenzitu leptavosti má však také vliv druhý iont. Kyseliny všeobecně způsobují vznik puchýře na kůži, kterým už další kyselina proniká jen těžko. Hydroxidy naproti tomu působí hydrolýzu bílkovin a pronikají tak hlouběji a hlouběji. Hydroxidy tedy účinkují nepříjemněji než zásady. Je to zajímavé, neboť většina lidí má panickou hrůzu z koncentrovaných kyselin, a přitom horký koncentrovaný louh je mnohem nebezpečnější. Hydridy kovů reagují s vzdušnou vlhkostí a může tak dojít k jejich samovznícení. Mají silné redukční účinky a jsou též velice zásadité. Kovalentní hydridy jsou obvykle toxikologicky významné, blíže se o nich ještě zmíním u jednotlivých prvků. Lithium Li Lithium je z alkalických kovů relativně nejtoxičtější. Smrtelná dávka chloridu lithného je pro člověka několik gramů. Lithium je zastoupit nemůže. Malá množství lithia, která nevedou k toxickému účinku, jsou přijímána pitnou vodou či potravou. Biologický význam iontů lithia pozorován nebyl. V terapeutických dávkách se lithia užívá v psychiatrii k tlumení centrálního nervové soustavy. Akutní otrava lithiem se projevuje jednak potížemi trávicími - objevují se průjmy a nevolnost, ale hlavně potížemi nervové soustavy - třes, svalové záškuby a poruchy pohybové souhry. Vysoké dávky lithia vedou k hlubším poruchám centrální nervové soustavy (problémy s artikulací, křeče). Chronicky lithium způsobuje poškození nervů a ledvin. Negativně ovlivňuje ženské pohlavní orgány. Protijed lithia není znám, při otravě se podává hydrogenuhličitan sodný, který urychluje vylučování lithia z těla. Sodík Na Sodík patří mezi biogenní prvky. Je důležitý zejména pro přenos nervových impulsů, pro činnost srdce, pro metabolismus cukrů a proteinů. Reguluje také oběh krve a celkovou osmotickou rovnováhu. Pro člověka jsou sodné ionty prakticky netoxické. Je zajímavé, že pro psa je chlorid sodný mnohem toxičtější. Smrtelná dávka chloridu sodného se u člověka pohybuje mezi 150 až 280 g, přičemž takovéto množství soli patologicky změní osmotickou rovnováhu, takže z buněk odejde příliš mnoho vody. Draslík K Draselné ionty jsou pro člověka rovněž málo toxické, ale jsou asi šestkrát jedovatější než ionty sodíku. Důležitý je poměr koncentrací iontů draselných a sodných. Požití chloridu draselného způsobuje křeče a nepravidelnou srdeční činnost. Asi 15 g chloridu draselného již způsobuje otravu. II.A skupina - kovy alkalických zemin Berylium Be Kovové berylium a jeho sloučeniny jsou vysoce toxické látky. Je to zapříčiněno schopností berylia vytěsňovat některé biogenní prvky, zejména hořčík. Při otravě beryliem dochází k poškozování jater, ledvin a nervového systému. Berylium také narušuje syntézu hemu a globinu v červených krvinkách. Tyto látky jsou navíc karcinogenní. Vápník Ca Hydroxid a oxid vápenatý jsou žíraviny, chlorid vápenatý leptá sliznice a oči, při dlouhodobém působení vznikají vředy. Jinak jsou sloučeniny vápníku málo toxické. Stroncium Sr Stroncium je relativně málo toxické, i když sloučeniny stroncia jsou toxičtější než sloučeniny vápníku a hořčíku. Stroncium se špatně vstřebává, což snižuje akutní toxicitu. Smrtelná dávka chloridu stroncnatého je asi 30 g. Pro svou podobnost s vápníkem bývá stroncium ukládáno v kostech, poblíž kostní dřeně. To je poměrně významné, neboť radioisotop stroncia 90Sr, který je ß-zářičem, tak narušuje krvetvorbu, což může vést až ke vzniku leukémie. Baryum Ba Baryum je z toxikologického hlediska významným prvkem. Toxicita barnatých solí závisí na jejich rozpustnosti. Tak zatímco chlorid, dusičnan, chlornan, octan a uhličitan barnatý jsou velice jedovaté, tak síran barnatý je pro svou prakticky nulovou rozpustnost nejedovatý a při rentgenovém vyšetřování trávicího traktu je možno jeho suspenzi vypít jakožto diagnostický materiál. Při vdechování jeho prachových částeček však může docházet ke vzniku barytosy, která se projevuje zánětem průdušek a plic. K účinkům barya patří dráždění trávicího ústrojí, které se projevuje sliněním, zvracením, střevními kolikami a krvácením do trávicího ústrojí. Dále působí baryum na nervový systém a na buňky kosterního a srdečního svalstva. Objevuje se třes, dýchací potíže, bolesti v celém těle. Smrt nastává za plného vědomí zástavou srdce při paralýze končetinových svalů. Chronicky baryum způsobuje zánětlivá onemocnění mozku, degenerativní změny jater a sleziny, ovlivňuje také hladké a srdeční svalstvo. Negativně působí na rozmnožovací soustavu. Radium Ra Radium se svojí toxicitou blíží baryu, je však mimořádně nebezpečné svou radioaktivitou. III.A skupina - skupina boru Bor B Ze sloučenin boru jsou toxikologicky významné borany, kyselina boritá a boritany: Borany BxHy Borany jsou velmi toxickými sloučeninami. Diboran je samozápalný plyn, který dráždí plíce podobně jako fosgen. Pentaboran je ještě desetkrát toxičtější než diboran. Oba se mohou vstřebávat též kůží, což ztěžuje práci s nimi. Borany poškozují ledviny, játra a hromadí se v centrální nervové soustavě. Kyselina boritá H3BO3 Kyselina boritá a její soli (boritany) bývají považovány za poměrně bezpečné látky. V medicíně se používají k desinfekci (borová voda), jako prostředek pro hubnutí nebo při léčení epilepsie. Jejich jedovatost je přitom dost podceňována a může tak dojít k akutním i chronickým otravám. Smrtelná dávka kyseliny borité je pro dospělé asi 15 g, pro děti jen pouhé 2 g. Hliník Al V poslední době se koncentrace pro organismy dostupného hliníku v životním prostředí začala zvyšovat, což je zapříčiněno zejména snížením pH v důsledku kyselých dešťů. Zatím se projevují dosti silné toxické účinky na ryby a rostliny, na lidi hliník tak silně neúčinkuje. Spory se vedou o toxický vliv používání hliníkového nádobí. Člověk za den přijme průměrně 10 mg hliníku. Organismus vstřebá však pouze asi 0,1% z této dávky. Děti hliník vstřebávají lépe. Hliník je součástí léčiv, zvaných antacida, kterých se používá proti překyselení žaludku. Dlouhodobé používání však antacid zvyšuje hladinu hliníku v organismu. A pokud hlinité ionty dlouhodobě přijímají lidé s poškozenými ledvinami, může dojít k projevům otravy. K základním projevům patří demence a křeče. Při Alzheimerově nemoci bývají nalezeny v mozku vysoké koncentrace hliníku. Thalium Tl Thalium je toxikologicky důležitým prvkem. Všechny thalné soli jsou velmi prudkými jedy, speciálně pro teplokrevná zvířata. Síran thalný a chlorid thalný se používají jako účinný deratizační prostředky (nemají chuť). Otravy jimi jsou poměrně časté. K prvním projevům otravy patří drastické problémy trávicí soustavy, jako krvavé zvracení, bolesti břicha a prsou či zácpa. Mění se psychika, otrávený je hysterický. Psychické změny se mohou stupňovat až k úplné demenci. V druhém týdnu otravy se dostavují problémy nervové soustavy - delirium, křeče, obrny i bezvědomí. Mohou vzniknout i epileptické záchvaty. Klouby bolí, krevní tlak stoupá. Objevuje se také nejtypičtější příznak otravy thaliem - vypadávání vlasů a chlupů, jejichž vlasový kořínek působením thalia křehne. Ve stopových (homeopatických) množstvích se thalium používá naopak k podpoře růstu vlasů. V případě těžších otrav vedou potíže nervové soustavy až k smrti. IV.A skupina - skupina uhlíku Uhlík C Co se uhlíku týče, je jedovatých spousta organických sloučenin. Zde se budu zabývat jedovatostí jeho sloučenin anorganických, a to oxidu uhelnatého, oxidu uhličitého, sirouhlíku, fosgenu, kyanovodíku. Další jedovatou sloučeninou uhlíku jsou kyanidy. Čistý uhlík C Grafitový nebo uhelný prach může při vdechování způsobit pneumokoniosu, což je onemocnění plic, které má za následek dechové problémy, doprovázené bolestmi hlavy a kašlem. S touto chorobou se setkáváme zejména u horníků v uhelných dolech. Oxid uhelnatý CO Otrava oxidem uhelnatým je jednou z nejčastějších otrav vůbec. Její nebezpečnost je v tom, že oxid uhelnatý je špatně postřehnutelný smysly. Oxid uhelnatý vzniká všude, kde dochází k nedokonalému spalování, je tedy obsažen v cigaretovém kouři, ve výfukových plynech, vzniká např. po výbuchu střelného prachu, je též součástí vodního plynu a svítiplynu. Oxid uhelnatý se vstřebává plícemi a rychle se slučuje s hemoglobinem za vzniku karboxyhemoglobinu. Vazba oxidu uhelnatého k železnatému iontu hemoglobinu je přibližně 220krát silnější než vazba kyslíku. Vazba je však reverzibilní a oxyhemoglobin lze regenerovat zvýšeným přísunem kyslíku. V tkáních se oxid uhelnatý váže na myoglobin a blokuje dýchací enzymy zvané cytochromoxidasy, takže dochází k buněčnému dušení. K prvním příznakům otravy dochází tehdy, kdy procento karboxyhemoglobinu v krvi překročí 10% . Otrava oxidem uhelnatým se projevuje zejména na orgánech, citlivých na nedostatek kyslíku, tedy zejména na srdci a na mozku. Lehčí otravy se projevují bolestmi hlavy, bušením krve v hlavě, tlakem na prsou, závratěmi. Dostavuje se celková nevolnost, zvracení. Pocity však nejsou vždy jen nepříjemné. Často se dostavuje určitá "opilost". V tomto stavu se může zvyšovat agresivita. Barva kůže se mění na třešňově červenou, což je způsobeno přítomností krve s karboxyhemoglobinem v kapilárách. Pokud je dotyčný přenesen na čerstvý vzduch, dojde k rychlému zotavení. Při těžších otravách oxidem uhelnatým se projevuje značný sklon k mdlobám. Nejprve slábnou nohy, člověk přestává cítit půdu pod nohama, předměty se zdají být větší. Tělesná teplota stoupá až na 42°C. Ačkoli si postižený uvědomuje svou situaci, nemá obvykle dostatek síly k útěku a upadá v zamořené oblasti do bezvědomí. Bezvědomí trvá několik dní, a to i v případech, že je dotyčný zachráněn a hladina karboxyhemoglobinu v krvi se vrátí opět k normálu. Smrt nastává zadušením a může nastat jak téměř okamžitě po silné expozici, tak i po mnoha dnech. Otrava oxidem uhelnatým je vždy vážná. Oxid uhličitý CO2 Je obsažen v atmosféře v množství asi 0,03%, jeho množství se však v posledních letech zvyšuje a způsobuje tzv. "skleníkový efekt". Toxické účinky oxidu uhličitého se objevují již při obsahu 2% ve vzduchu, při obsahu nad 5% tělo nestačí oxid uhličitý ventilovat ven a dochází tedy k jeho hromadění v těle. Oxid uhličitý pak tlumí centrální nervovou soustavu a dýchací centrum. Postižení si stěžují na bolesti hlavy. Při vdechování vzduchu o koncentracích větších než 20% nastává smrt zástavou dechu v průběhu několika sekund. Fosgen COCl2 Fosgen je jedním z nejnebezpečnějších plynů. Jako bojový plyn byl poprvé použit v první světové válce. V průmyslu se používá při výrobě pesticidů, barviv a léčiv. Již při nižších expozicích se objevuje kašel, bolesti břicha, pocit žízně, modrání koncových částí těla (cyanosa), vědomí však zůstává neporušené. Vážnější otravy vedou k edému plic a k smrti. Sirouhlík CS2 Sirouhlík je významným průmyslovým rozpouštědlem. K otravám dochází poměrně často, přestože je čichově snadno odhalitelný i v malých množstvích. Působí narkoticky a poškozuje nervovou soustavu. Poškozuje paměť a vyvolává známky schizofrenie, melancholie a parkinsonismu. Oslabuje sexuální potenci, vyvolává chudokrevnost a poruchy srdečního svalu. Kyanovodík HCN Toxický je kyanidový ion CN-, který je obsažen též v kyanidech a může se též enzymaticky i neenzymaticky uvolnit z různých organických sloučenin, např. z nitrilů (R-CN). Do organismu proniká HCN velmi rychle všemi cestami - sliznicemi, kůží i plícemi. Kyanovodík může velmi lehce pronikat buněčnými membránami, neboť se při fyziologickém pH vyskytuje ponejvíce v nedisociovaném stavu. Kyanovodík patří k nejrychleji působícím jedům. Nejrychlejší je průběh otravy po inhalaci par kyanovodíku - smrt nastává v průběhu několika sekund. Při požití anorganických kyanidů se kyanovodík uvolňuje působením kyseliny chlorovodíkové v žaludku a první příznaky otravy se objeví po několika minutách. Otrava se začíná projevovat nejprve u tkání s největšími nároky na kyslík. Nejcitlivější je nervová tkáň - prvními příznaky při otravě kyanidy jsou únava, bolesti hlavy, hučení v uších a nevolnost. Smrt nastává jako důsledek nedostatku kyslíku životně důležitých center v prodloužené míše, zejména dýchacích. Křemík Si Chlorid křemičitý SiCl4 Chlorid křemičitý dráždí sliznice a pokožku, jeho inhalace vede k chudokrevnosti a rozkladu červených krvinek. Olovo Pb Olovo je z toxikologického hlediska velice významným prvkem. Ani ne tak svými akutními účinky, které jsou relativně slabé (otravu vyvolají až 2-3 g octanu olovnatého, smrtelnou dávkou je pro člověka 20 až 25 g), jako spíš účinky chronickými. Olovo se v organismu hromadí a vyvolává chronickou otravu. Olovo se kolem nás vyskytuje docela často, stejně časté jsou tedy i otravy olovem. Z nádob olověných, nebo jen z nádob olovo obsahujících se může olovo uvolňovat, a to zejména při styku s kyselými roztoky (různé nápoje, džusy, voda s rozpuštěným oxidem uhličitým...). Používání olověných trubek vedlo prý ve starověkém Římě k mnoha otravám olovem. Olovo se může mnoha způsoby dostat do potravin. Výfukové plyny, vzniklé spalováním olovnatého benzínu, obsahují páry chloridu olovičitého a též pevné částečky mohou obsahovat olovo, které se z nich dobře absorbuje. Roztavené olovo, jehož teplota se pohybuje nad 600°C, dosti těká a inhalace jeho výparů taktéž vede k otravě. Nejvíce ohrožení jsou lidé, kteří se s roztaveným olovem stýkají, např. v hutnictví, sklářství a při výrobě akumulátorů. Akutní otravy olovem jsou poměrně vzácné a vznikají obvykle při vdechování par olova, případně po požití vysoce kontaminované potravy. Objevují se příznaky působení na nervovou soustavu, jako je svalová slabost, dále probíhá rozklad červených krvinek s následným poškozením ledvin. Při chronické otravě dochází k postižení celé řady orgánových systémů a biochemických pochodů. Nejdůležitější je ovšem působení na nervovou soustavu. Olovo též působí na hladký sval střev, kdy dochází k projevům zvracení až anorexie, vzniká zácpa. V případě těžších otrav se objevují záchvatovité střevní křeče, které jsou příčinou silných bolestí břicha a kolik. Dále má olovo vliv na vznik chudokrevnosti. V.A skupina - skupina dusíku Dusík N Dusík je pro toxikologii dosti významným prvkem, jednak ve svých organických sloučeninách (biogenní aminy, alkaloidy, nitrosloučeniny...), ale též ve svých sloučeninách anorganických. Významné jsou jeho oxidy, kyseliny a jejich soli, případně estery, amoniak, hydrazin, hydroxylamin a azidy. Oxid dusičitý NO2 Oxid dusičitý lze snadno odhalit čichem podle typického nasládlého zápachu. Již ve velmi nízkých koncentracích působí dráždivě na dýchací cesty. Akutní otrava se projevuje kašlem, může vznikat edém plic či jiná plicní poškození. V krvi se objevuje methemoglobin, což se projevuje cyanosou. V těžších případech to vede až k šoku, křečím, zástavě dechu a smrti. Nitrosní plyny jsou podezřelé z karcinogenity. Jejich obsah v ovzduší se sleduje. Poškozují rostliny, účastní se na vzniku smogu a poškozují ozónovou vrstvu. Dusitany NO2- U člověka již 0,5 g dusitanů způsobuje akutní otravu, 4 g jsou smrtelnou dávkou. Dusitany způsobují oxidaci hemoglobinu na methemoglobin. Jejich působením dochází též k roztažení cév a krevní tlak stoupá. Jsou podezřelé z karcinogenity. Estery kyseliny dusičné a dusité Z esterů kyseliny dusičné jsou nejznámnější ethylenglykoldinitrát a glyceroltrinitrát. Ty se používají např. při léčbě anginy pectoris. Jde však o vysoce jedovaté látky. Vyvolávají oxidaci hemoglobinu na methemoglobin, vznik chudokrevnosti, poškození srdečního svalu, ledvin, jater a sleziny. Akutní otravy často končí smrtí. Do organismu tyto látky vstupují všemi cestami, tedy požitím (i z pod jazyka), inhalací i přes kůži. Estery kyseliny dusité jsou velice nebezpečné látky, jsou kardiotoxické a neurotoxické. Pokud otrávený otravu přežije, zůstává často trvalé poškození jater a ledvin. Amoniak NH3 Amoniak je plyn dráždivého až leptavého účinku, dobře poznatelný čichem. Je-li jeho koncentrace ve vzduchu vyšší než 3500 mg/m3, způsobuje okamžitou smrt. Jeho vodný roztok, čpavek, leptá sliznice a nebezpečný je zejména pro oči. Amonné soli jsou málo toxické. Azidy N3- Azidy v těle napodobují chloridové ionty, čímž ovlivňují otevírání a zavírání nervových kanálů, které fungují na bázi signálu chloridových iontů. Poškozují zejména nervy. Azidy mohou též poškozovat DNA. Fosfor P Bílý fosfor P4 Bílá modifikace fosforu je narozdíl od červené vysoce jedovatá. Bílý fosfor je samozápalný, působí destrukce tkání a těžce se hojící popáleniny. Narušuje metabolismus cukrů, tuků i bílkovin. Brání též ukládání glykogenu v játrech. Poškozuje játra, ledviny a nervovou soustavu. Při chronické otravě dochází k poškozování kostí. Smrtelnou dávkou je pro dospělého asi 70 mg bílého fosforu. Organofosfáty Organické estery kyseliny fosforečné jsou vysoce toxickými sloučeninami. Bývají využívány jako insekticidy nebo ve válkách jako nervové plyny. Do těla pronikají dobře všemi způsoby. Při inhalaci se první příznaky objevují již po několika minutách, při požití ústy asi za čtvrt hodiny až za hodinu, po absorpci kůží až za 2 až 3 hodiny Otrava se projevuje jednak příznaky trávicí soustavy (křeče, zvracení, průjmy), dále slzením, pocením, snížením krevního tlaku, svalovou slabostí až paralýzou. Otrávený je neklidný, nemůže se soustředit, objevují se též poruchy paměti a spánku. Dýchání je oslabeno. Bývá pozorováno poškození slinivky břišní, ledvin, krvácení do jater a do dalších orgánů. V těžších případech nastává smrt následkem křečí průdušek, případně v důsledku paralýzy příčně pruhovaného svalstva (zejména bránice). Může též dojít k útlumu dechu z centrální nervové soustavy. Vědomí bývá obvykle dlouho zachované. Arsen As Sloučeniny arsenu jsou vysoce jedovaté, a to jak akutně, tak chronicky. Některé jsou též prokázanými mutageny, karcinogeny a teratogeny (látky způsobující vrozenou vadu či odchylku růstu). Za netoxický bývá považován kovový arsen, který je však v organismu přeměněn ve své toxické sloučeniny. Mezi nejjedovatější sloučeniny arsenu patří oxid arsenitý As2O3 (arsenik, otrušík), chlorid arsenitý AsCl3, dále arsenovodík AsH3, z organických sloučenin je nejvýznamnější bojový lewisit. Arsenité sloučeniny Toxický účinek arsenu je dán jednak jeho působením na enzymy a enzymové systémy, kde se jednak váže na thiolové (-SH) skupiny proteinů, dále rozpojuje oxidační fosforylace, které probíhají v mitochondriích a tím narušuje tkáňové dýchání. Arsen má také přímý účinek na epitel kapilár, vyvolává poškození stěny cév a zvyšuje jejich křehkost. Při otravě anorganickými arsenitými sloučeninami se objevují zejména problémy trávicí soustavy, tj. nevolnost, zvracení, kolikovité bolesti, krvavý průjem... Ty vedou k celkové dehydrataci organismu a oběhovému selhání. Projevuje se poškození jater a ledvin. Při průniku inhalační cestou se dostavují bolesti na hrudníku, dráždivý kašel a zánět průdušek. Sloučeniny arsenu jsou také neurotoxické, neboť mozek není dostatečně prokrvován, může také docházet do krvácení do mozku v důsledku poškození kapilár. Smrt může nastat paralýzou centrální nervové soustavy. Při chronické expozici malým dávkám sloučenin arsenu vzniká návyk. Arsenovodík AsH3 Arsenovodík (arsan) je jedovatý plyn páchnoucí po česneku. Způsobuje zejména rozklad červených krvinek a hemoglobinu. Při akutní otravě postižený umírá na selhání ledvin, případně na zástavu srdce. Při chronické otravě patří k hlavním příznakům chudokrevnost, rozklad hemoglobinu, případně žloutenka. Lewisit C2H2AsCl3 Lewisit neboli (2-chlorvinyl)arsindichlorid je známým bojovým plynem. Má zpuchýřující účinky, proniká kůží do hlubších vrstev škáry, kde napadá buňky a jejich DNA, přičemž se vyvíjejí ošklivé puchýře. VI.A skupina - skupina kyslíku Kyslík O Ozon O3 Ozon je pro organismy při přímém styku velmi škodlivý. Dráždí dýchací cesty a může vyvolat i těžký plicní edém. Při chronické expozici ozonu může vznikat až zánět průdušek, popřípadě jiná plicní onemocnění. Ozon rovněž zvyšuje citlivost plic vůči některým alergenům. Působí též nepříznivě na centrální nervovou soustavu, což se projevuje podrážděností, bolestmi hlavy a únavou. Síra S Síra sama je nejedovatá, zato však tvoří řadu toxických sloučenin: Sulfan H2S Toxické účinky jsou založeny na poškození buněčného metabolismu s následným nedostatkem kyslíku. Příznaky otravy jsou podobné jako při otravě kyanidy. Nejvíce postiženou je tedy nervová soustava, dostavují se bolesti hlavy, únava... Kyselina sírová H2SO4 Kyselina sírová je silnou kyselinou s dehydratačními účinky. Leptá pokožku i sliznice a rány se špatně hojí. Může působit též uhelnatění tkání. Organosulfáty Organické estery kyseliny sírové jsou prudce jedovaté. Jejich vdechování může způsobovat edém plic. Potřísněním pokožky vznikají dlouho a těžce se hojící vředy. Mají též mutagenní a karcinogenní účinky. II. Organické jedy Nejznámějšími zástupci z oboru toxikologie organických sloučenin jsou methanol a ethanol . Methanol CH3OH Methanol podléhá evidenci, jedná se o nervový jed, otrava se projevuje bolestmi hlavy, závratěmi, později dvojité vidění, při vyšší dávce slepota, nejistá chůze. 10 ml stačí na oslepnutí, po požití 25 ml methanolu nastává okamžitá smrt. (Množství methanolu je udáno na dospělého jedince o hmotnosti 70 kg.) Ethanol CH3CH2OH Ethanol je taktéž nervový jed, jeho LD50=21 g.kg-1, je schopen zesílit účinek některých léků (hypnotika), za 1 hodinu je v krvi maximální koncentrace. Malé dávky způsobují euforii, posilují sebevědomí, snižují úzkost. Těžká otrava se projevuje ztrátou vědomí, zástavou dechu a následnou smrtí. Chronickou otravou trpí alkoholici, dochází k postupnému poškozování jater (cirhóza), dále je výskyt alkoholových halucinací, nebo tzv. alkoholové epilepsie. III. Jedy bakterií (Cyanobakterie) Bakterie aktivně nebo při svém rozpadu uvolňují do okolí toxické látky, které poškozují hostitele a některé samy o sobě jsou schopny hostitele i usmrtit. Některé přispívají k patogenitě (tj. schopnost vyvolat infekční onemocnění) společně s dalšími faktory patogenity (jako např. Streptococcus pyogenes, Staphylococcus aureus, Pseudomonas aeruginosa, Bacillus anthracis) nebo jsou hlavními faktory patogenity (Corynebacterium diphtheriae, Clostridium tetani, Clostridium botulinum, Vibrio cholerae). Toxické produkty bakteriálního metabolismu se nazývají toxické bakteriální proteiny nebo jednoduše bakteriální toxiny, dříve se užíval termín exotoxiny. Představují zvláštní třídu jedů tvořených mikroorganismy, jsou to bílkoviny antigenní a jejich toxicita je neutralizována specifickou protilátkou. Cyanobakterie produkují širokou škálu látek, kterými mohou ovlivňovat své okolí. Patří sem oligosacharidy, organické kyseliny, peptidy, hormony, enzymy, antibiotika, polysacharidy, ale také pachy, pachutě a toxiny. IV. Jedy sinic (Cyanotoxiny) Toxiny sinic (cyanotoxiny) jsou látky sekundárního metabolismu, tedy látky, které nejsou využívány organismem pro jeho primární metabolismus. Ve srovnání s ostatními přírodními toxiny, jsou toxičtější než toxiny vyšších rostlin a hub, avšak jsou méně toxické než bakteriální toxiny. Již ze začátku předminulého století jsou známy otravy dobytka způsobované v USA, Kanadě a Austrálii sinicemi Aphanizomenon flos-aquae, Anabaena flos-aquae a Microcystis aeruginosa. V Evropě se v současné době považují za nejtoxičtější sinice rodu Microcystis a Planktothrix. Z vláknitých sinic vodního květu patří k silně toxickým Anabaena flos-aquae, A. spiroides, A. circinalis, A. lemmermannii, Planktothrix rubescens, P. agardhii, dále Gomphosphaeria a Anabaenopsis. Obecným trendem je přibývání masových rozvojů vodních květů sinic v celosvětovém měřítku. Tak vypadá i situace v ČR. Nejvíce jsou postiženy mělké eutrofizované nádrže a pomalu tekoucí vodní toky. Nejčastěji pozorované úhyny domácích a divokých zvířat, dříve vysvětlované kyslíkovými deficity, byly po histopatologických vyšetřeních objasněny právě přítomností toxinů sinic. Cyanotoxiny dělíme na: neurotoxiny, paralytické toxiny, hepatotoxiny, Tumor Promoting Factors, cytotoxiny, prymneotoxiny, embryotoxiny, dermatotoxiny, genotoxiny a mutageny, imunotoxiny a imunomodulátory, řasy a sinice jako alergeny. V. Rostlinné jedy Jed může být zastoupen v rostlině jedinou jedovatou látkou (např. protoanemonin u Ranunculaceae) nebo několika látkami (např. alkaloidy v opiu, v hlízách dymnivek, v oddencích kýchavice bílé atd.). Při výzkumu těchto látek se zjišťují látky základní, které se účastní na otravě podstatně a látky průvodní nebo vedlejší, jež zasahují do otravy menší měrou. Vedle toho existují látky, které jsou bez účinku a při zpracování rostliny jen znečistí účinné látky; ty nazýváme balastní. Nejčastěji bývá působením rostlinných jedů zasažen nervový systém, dýchací ústrojí, srdce, krev, játra, trávící trakt či ledviny. Nejčastějšími účinnými látkami jedovatých rostlin jsou: alkaloidy, glykosidy, silice, terpeny, polyacetylované sloučeniny, proteiny, peptidy, toxické aminokyseliny a rostlinné kyseliny. Alkaloidy Jako alkaloidy označujeme všeobecně organické dusíkaté base, vyznačující se zpravidla silnými farmakologickými účinky. V rostlinách jsou obyčejně vázány jako soli organických kyselin (kyseliny šťavelové, octové, mléčné, jablečné, vinné, citronové, mekonové a pod.); jen málo alkaloidů je přítomno v rostlinách jako volné base. Alkaloidy se nalézají v různých orgánech rostlin (kořeny, plody, semena a pod.). Velké množství alkaloidů mají zástupci čeledí Apocynaceae, Asclepiadaceae, Berberidaceae, Loganiaceae, Menispermaceae, Papaveraceae, Ranunculaceae, Rubiaceae, Solanaceae. Poněvadž se alkaloidy chemicky navzájem velmi liší, je i jejich farmakologický a toxický účinek velmi různý. Toxikologicky nejvýznamnější skupiny alkaloidů jsou: chinolizidinové (cytisin, spartein atp. ), piperidin-pyridinové (k nimž patří vysoce toxický koniin z bolehlavu, nikotin a anabasin z tabáku), tropanové alkaloidy, deriváty kyseliny antranilové (způsobující kožní alergie) či fenylalkylaminy, kam patří i jednoduchý amin efedrin. Glykosidy Glykosidy rozumíme organické sloučeniny, zpravidla rostlinného původu, které se při hydrolyse štěpí na cukr a složku necukernou, zvanou aglykon. Jsou to látky nejčastěji bezbarvé, obyčejně rozpustné v alkoholu a ve vodě. Na glykosidy jsou zvláště bohatí někteří zástupci čeledí Apocynaceae, Caesalpiniaceae, Convolvulaceae, Fabaceae, Mimosaceae a Ranunculaceae. Jsou přítomny v různých orgánech rostlin (cibule, natě, listy, semena a pod.). Druh aglykonu, resp. vlastnosti jím podmíněné, umožňují rozdělení glykosidů (a tedy i glykosidních rostlin) do těchto nižších kategorií : * kardioaktivní glykosidy - využívané jako léčiva při nedostatečnosti srdce; přítomné v konvalince, hlaváčku, oleandru * kyanogenní glykosidy - toxicitu způsobuje uvolňovaný kyanovodík; přítomné v prosu setém, v některých druzích pěstované užitkové trávy * antrachinonové glykosidy - rostliny s jejich obsahem se užívají jako laxativa (projímadla) - k intoxikaci může dojít předávkováním; např. v třezalce, pohance * thioglykosidy - snižují organickou vazbu jodu a tím i tvorbu aktivních hormonů; obsažené v hořčičné silici (její požití vyvolává podráždění žaludku a střev, při větších dávkách i poškození ledvin) * furanokumariny - obsaženy v bolševníku, miříku, andělice * lignanové glykosidy * saponiny - silný místní dráždivý účinek; patří sem githagin (nejjedovatější; příčina otrav moukou, obsahující ve větším množství rozemletá semena koukolu) Silice Silice, označované někdy také jako "etherické oleje", jsou látky tekuté, těkající s vodními parami, většinou palčivé chuti a vesměs příjemně aromaticky vonné. Při pokojové teplotě se vypařují. Ve vodě jsou většinou nerozpustné, snadno se však rozpouštějí v alkoholu, etheru, chloroformu, benzinu, petroletheru a v olejích. Jsou roztroušeny v různých orgánech rostlin v parenchymatických pletivech nebo se nalézají ve speciálně stavěných buňkách, např. žlázách, žláznatých chlupech, v kanálcích. Mající pravděpodobně funkci ochrannou; mimo to mohou sloužit svou vůní jako lákadlo pro hmyz (k přenesení pylu) a bránit také přílišnému vypařování vody z rostlinného těla. Silice jsou přítomny v rostlinách zpravidla volné, jen málokdy je můžeme nalézt v glykosidní vazbě. Toxický účinek některých silic se po vstřebání projeví podrážděním ledvin, ovšem jen při velkých dávkách; v moči se v takových případech může objevit bílkovina, dokonce i krev. Tento patologický stav bývá pouze přechodný, po vysazení drogy se zase upraví. Terpeny Terpeny dělíme je podle počtu isoprenových jednotek na monoterpeny (2 izoprenové jednotky), seskviterpeny (3), diterpeny (4), triterpeny (6) atd. * Monoterpeny - komponenty některých toxických silic čeledi cypřišovitých (Cupressaceae) a hluchavkovitých. * Seskviterpeny - prudké křečové jedy některých rostlin jihovýchodní Asie např. pikrotoxin, dále gossypol ze semen bavlníku (Gossypium); z našich rostlin přichází do úvahy pelyněk, heřmánek, měsíček, prha, oman, aj. * Diterpeny - mohou vyvolat rakovinu kůže savců * Triterpeny Proteiny a peptidy Patří sem rostlinné aglutininy (fytohemaglutininy nebo-li lektiny), což jsou bílkoviny typu globulinu, uložené jako zásobní bílkoviny především v embryu semen. Tyto látky byly dříve označovány jako toxalbuminy. Z rozemletého semene je lze snadno získat neutrálními roztoky solí. Svými fyzikálně-chemickými vlastnostmi se podobají živočišným globulinům. Mají vliv na dozrávání lymfocytů, působí na rakovinné buňky (mají i schopnost inhibovat proteosyntézu.) Nejznámější jsou ricin ze semen skočce obecného ( Ricinus communis), robin a fasin z akátu bílého ( Robinia pseudo-acacia). Do skupiny toxických proteinů patří i viskotoxiny ze jmelí. Toxické aminokyseliny Rostliny produkují na 300 neproteinových aminokyselin vyskytujících se jako volné nebo vázané ve formě ?-glutamyl peptidů. Mnohé z nich jsou vysoce toxické, jsou-li aplikovány do jiného živého systému. Vysoká produkce těchto aminokyselin je v bobovitých rostlinách. Mnoho aminokyselin váže v organismu selen záměnou za síru a intoxikace vzniká kumulací selenu v organismu. Rostlinné kyseliny Mezi jedovaté rostlinné kyseliny patří: * Kyselina aristolochová - široce rozšířená kyselina, obzvláště pak v druzích podražců (Aristolochia); prokázaný genotoxický karcinogen * Kyselina eruková - typickou složkou oleje semen brukvovitých rostlin, včetně řepkového oleje; prokázána souvislost mezi rozvinutím myokarditidy u pokusných zvířat krmených stravou bohatou na kyselinu erukovou * Kyselina ß-nitropropionová - v čičorce, kozinci; způsobuje inhibici jantarové kyseliny v dýchacím řetězci mitochondrií, navíc uvolnění dusitanového iontu v kyselém prostředí žaludku vede k jeho navázání na hemoglobin * Kyselina parasorbová - obsažena v jeřábu (Sorbus), je toxická narozdíl od kyseliny sorbové * Kyselina šťavelová a její rozpustné soli Na+, K+, NH4+ - narušují hospodaření s Ca v organismu člověka; největší obsah se nachází v čeledích šťavelovitých, rdesnovitých, merlíkovitých, kysalovitých, lipnicovitých a árónovitých rostlin * Šťavelan vápenatý VI. Jedy nižších hub (Mykotoxiny) Jedy nižších hub dělíme na mikromycety a mykotoxiny. Toxinogenní a patogenní mikromycety (zhruba 180 druhů) a jejich mykotoxiny patří k významným faktorům, které mohou ovlivnit zdraví člověka i chovaných zvířat (v negativním smyslu). V součastné době je známo přes 290 mykotoxinů. Toxikologický výzkum v oblasti hodnocení zdravotního rizika mykotoxinů na základě současných poznatků prokázal, že lidská populace je exponována mykotoxinům zejména z potravin (z celkového počtu 114 druhů mikromycetů v potravinách, produkuje 65 druhů mykotoxiny). Mezi mykotoxiny s významným zdravotnickým dopadem se řadí především námelové látky, aflatoxiny, trichotheceny, zearalenony, ochratoxiny, sterigmatocystin, cyklopiazonová kyselina, penicilová kyselina, patulin, citrinin, rubratoxiny, skupina tremorgenních látek a fumonisiny. Toxickým působením na jednotlivé orgány způsobují mykotoxiny řadu onemocnění a mykotoxikóz člověka (a samozřejmě i zvířat), jako např. chronickou gastritidu, karcinom jícnu či ledvin, kardiální beri-beri, mentální retardaci dětí, respirační onemocnění a mnoho dalších. Mikromycety neohrožují zdraví člověka jen svými toxiny, ale mohou vyvolávat také mykoalergie produkcí svých spór. Saprofytické mikromycety totiž produkují značné množství drobných spór, které jsou významnou součástí prachu. U geneticky determinovaných osob vzniká vůči antigenům mikromycetů mykoalergie. Citliví jedinci (především děti, starší osoby, nemocní a rekonvalescenti) jsou spórami alergizováni při vdechování. Dochází k podráždění dýchacích cest, chrapotu, kašli, případně ke vzniku bronchitidy a dále ke zhoršování již vzniklých respiračních onemocnění. Mykotoxiny v lidské potravě jsou globálním problémem. V součastné době jsou již existují limity pro mykotoxiny vyskytující se v potravě. VII. Jedy vyšších hub (Houbové jedy) Otravy jedovatými houbami jsou poměrně nápadné a v praxi časté. Podle příznaků je toxikologové dělí na několik skupin. Předně to jsou poruchy organismu způsobené jedy plodnic jedovatých hub anebo jedy hub sice jedlých, u nichž však vznikly jedy rozkladnými ději. Pak jsou poruchy způsobené jedy, jež nebyly obsaženy ani následně nevznikly v houbách (plodnice hub těžko stravitelných, okamžitá indisposice nebo idiosynkrasie (pudový odpor) osob houby pojídajících, požití hub nedostatečně připravených apod.). A konečně poruchy, jež pouze zdánlivě ukazují na otravy původu houbového; jsou však způsobeny jinými závadnými potravinami, s nimiž však byly obyčejně současně požity plodnice hub jinak neškodných, na něž se zpravidla otrava svádí. Toxiny makromycetů se většinou dělí podle účinků a chemického složení. Houby mohou způsobovat několik druhů otrav: * Hepatonefrotoxický syndrom (muchomůrka zelená, muchomůrka jízlivá, ucháč obecný - produkují falloidin, muskarin) * Nefrotoxický syndrom (pavučinec plyšový - orelainová otrava) * Muskarinový syndrom (jedovaté strmělky a vláknice) * Gastroenterodyspeptický syndrom - (hřib satan, žampión zápašný, žampión perličkový, pestřec obecný, jedovaté holubinky a ryzce, závojenka olovová, závojenka vmáčklá, závojenka jarní, čirůvka tygrovaná, kuřátka sličná) * Antabusový (disulfiranový) syndrom (hnojník inkoustový ) * Halucinogenní syndrom (muchomůrka červená, muchomůrka tygrovaná, psilocybinové houby - lysohlávky, kropenatce) * Pseudootravy VII. Jedy živočichů Určité druhy zvířat patřící do všech skupin od prvoků až po savce (s výjimkou ptáků) mají schopnost vytvářet toxiny, které jim umožňují chycení a trávení potravy nebo slouží na obranu proti agresorům. Některá z těchto zvířat mají toxickou látku lokalizovanou ve speciálním orgánu - jedové žláze, a nazývají se fanerotoxická. Jiní živočichové nemají jedovou žlázu, toxické látky vytvářejí jako produkt metabolismu a jsou nazývána krvptotoxická. Otravy způsobené jedy živočichů v našich podmínkách nejsou tak časté. Většinou se jedná o hady (zmije), včely, vosy, čmeláky, mravence, popřípadě bodavý hmyz. Nevylučují se otravy některými obojživelníky jako jsou ropuchy, mloci nebo čolci. 1. Jedy prvoků ( protozoa ) Některé druhy prvoků parazitující přímo na člověku tvoří toxiny nebo působí škodlivě svými enzymy (trypanozómy, leishmanie, trichomonády, lamblie, améby, malarická plazmodia). Jiné druhy (např. mořská Dinoflagellata) sice nejsou pro člověka přímo patogenní, ale způsobují sekundární toxicitu tím, že v určitou dobu tvoří plankton, který cestou potravního řetězce (přes měkkýše a ryby, jejichž maso se tak stává prudce jedovatým) vyvolá hromadné otravy u lidí. 2. Jedy láčkovců ( coelenterata ) Mezi hlavní zástupce nebezpečné člověku patří: * ze skupiny polypů: Physalia physalis (Atlantský oceán, Středozemní moře) * ze skupiny medúz: Chiropsalmus quadrigatus, Chironex fleckeri (australské pobřeží) * ze skupiny korálů: Actinia equina - mořská sasanka (Středozemní moře, Atlantský oceán) Tito živočichové mají na chapadlech a někdy i na celém povrchu těla knidoblasty. Jsou to jednobuněčné jedové žlázy - nematocysty - uvnitř se spirálovitě stočeným vláknem s tenkým hrotem, které láčkovci vystřelují do těla živočichů. Vlákno i hrot jsou ponořeny do jedu. Součásti jedu láčkovců tvoří farmakologicky aktivní látky, většinou nízkomolekulární peptidy a glykoproteiny - např. congestin, thalassin , eginatoxin. Po doteku většinou dochází k lokální reakci (bolestivé požahání jako kopřivami). Na sliznicích a na rohovce může dojít k ulceracím (tj. tvoření vředů), které se jen pomalu hojí. V některých případech se přidá i celková reakce s nevolností a zvracením, svalovými křečemi, poruchy dýchání, poškozením ledvin, srdeční slabostí. Byla zaznamenána i úmrtí. Pokud zůstala na kůži přichycena chapadla, je třeba je ihned odstranit a postižené místo omýt (vodou, slabým roztokem čpavku, popř. alkoholu). Někdy se doporučuje místo kontaktu polít alkoholem, posypat práškem (např. pudrem) a jeho seškrabáním vyjmout nematocysty z kůže.. 3. Jedy ostnokožců ( echinodermata ) Z přibližně 6000 druhů těchto mořských živočichů jsou pro člověka nebezpečné některé mořské hvězdice (Asteroidea), mořští ježci (Echinoidea) a sumýši (Holothurioidea). Ostnokožci mají svůj povrch zvápenatělý, pokrytý ostny nebo trny. U některých druhů hvězdic a zejména mořských ježků jsou ještě trny (pedicelaria) opatřeny chapadélky, která se po dotyku sevřou, protnou pokožku a vpraví toxin do rány stahem příčně pruhovaných svalů. Některé druhy ostnokožců (hvězdice, ježci) vyvolávají otravu po požití. Při poranění hvězdicí se dostaví pouze lokální reakce: pálení, někdy až palčivá bolest s zčervenáním v okolí rány, edém. V některých případech fragmenty trnů proniknou do pokožky, aniž by způsobily obtíže, jindy se úlomky "vhojí" dovnitř a musí být vyjmuty chirurgicky. U mořských ježků, popř. okurek jsou popsány i generalizované intoxikace až úmrtí. Celkové symptomy zahrnují nevolnost, zvracení, paralýzu rtů, jazyka, končetin, dechové potíže. Příčinou smrti obvykle bývá selhání dechu. Nejprve je třeba se pokusit o odstranění úlomků trnu z rány vytlačením a provést výplach antiseptikem. Při hlubší penetraci fragmentů je nutná chirurgická extrakce. 4. Jedy měkkýšů ( mollusca ) Z toxikologického hlediska jsou zajímavé především hromadné otravy mlži (ústřice, slávky, srdcovky). Tyto intoxikace se vyskytují náhodně, většinou v určitém období (hlavně v letních měsících při tzv. "kvetení planktonu") a v určitých oblastech (pobřeží Tichého oceánu v Americe, Kanadě, severní pobřeží Evropy, Lamanšský průliv). Mlži se stávají toxickými až sekundárně, po požití jedovatého planktonu s obsahem prvoků určitých řádů. Toxiny z prvoků přecházejí do masa jedlých mlžů, kteří jsou vůči jedu rezistentní, ale cestou potravního řetězce způsobují intoxikace u člověka, včetně případů úmrtí. U otravy po požití měkkýšů byly pozorovány následující formy: gastrointestinální (nausea, zvracení,průjem), alergické (kopřivka,edém), paralytické (pocity necitlivosti, mravenčení, nesouvislá řeč). V takovém případě je nutný výplach žaludku. 5. Jedy blanokřídlého hmyzu ( hymenoptera ) Ve střední Evropě jsou nejčastějšími jedovatými živočichy včely (čeleď Apoidea), vosy (Vespidea) a sršni (Vespa). Jejich jedový aparát umístněn pod análním otvorem se skládá ze tří částí: jedových žláz, jedového váčku a žihadla. Jedovaté jsou pouze samičky, jelikož jedové žlázy jsou deriváty orgánů samičího rozmnožovacího ústrojí. U včel je žihadlo opatřeno zpětnými zahnutými háčky, kterými se při bodnutí fixuje žihadlo do tkáně. Při odletu si včela vytrhává celé jedové ústrojí a hyne. Vosy a sršni zpětné háčky nemají a žihadlo mohou použít i několikrát. Průměrné množství toxinu získaného od včely je 0,3 až 0,4 mg, což odpovídá 30% váhy. Složení obsahu jedového váčku je u všech tří zástupců blanokřídlých podobné. Čerstvý toxin má nahořklou chuť, aromatickou vůni a pH kolem 5,6. Byly nalezeny tři skupiny účinných látek: biogenní aminy (zodpovídají za bolestivou reakci), polypeptidy (jejichž základní součástí je melittin způsobující zánětlivou reakci) a enzymy. Po několika simultánně vpíchnutých žihadlech (včetně sršňů) se u zdravého dospělého člověka intoxikace neočekává. Teprve po několika stovkách včelích bodnutí je pacient ohrožen kolapsem. Nicméně jsou známy i případy úmrtí po jediném včelím nebo vosím píchnutí. Ty však mají příčinu v alergii, která se rozvíjí jako reakce na toxiny nebo enzymy jedu. V lehčích případech se reakce projevuje pouze lokálně: edém, bolest. Jedy vos a sršňů způsobují silnější lokální reakci než včelí jed a dochází častěji k projevům generalizované otravy. V těžkých případech dochází k celkovým projevům: tachykardii (zrychlená srdeční činnost), zrychlení dechové frekvence, cyanóze, zvracení, průjmu. Nebezpečné je rovněž bodnutí do sliznice dutiny ústní, kdy se edém vytvoří v oblasti hrtanu. 6.Jedy škorpionů ( scorpionidea ) Ačkoliv všech 650 druhů škorpiónů (štírů) může způsobit bolestivé bodnutí, pouze několik je však pro člověka velmi nebezpečných. Mezi tyto zařazujeme především druhy patřící do čeledi Buthidae. Fatální bodnutí jsou běžná v Mexiku, Brazílii, severní Africe, Středním Východě a Indii. Přitom největší úmrtnost je u dětí do 10 let. Škorpióni patří mezi aktivně jedovaté živočichy. Jedový aparát (tzv. telson) je tvořen bodcem na konci posledního ocasního článku (viz fotografie), který je vyplněn dvěma jedovými žlázami. Štír bodá přes hlavu dopředu. Kontrakcí svalů je jed vypuzován do vývodů blízko hrotu. Množství jedu se druhově liší a pohybuje se v rozmezí od 0,1 až 0,6 mg. Struktura a funkce toxinů u jednotlivých rodů je rozdílná vzhledem k jejich výskytu v různých částí světa. Jed obsahuje peptidy převážně s neurotoxickým účinkem. Dalšími složkami jsou: fosfolipáza A, hyaluronidáza, acetylcholinesteráza, aminokyseliny, histamin, serotonin, koaguláza, antikoaguláza, proteázy a další. Lokální a celkové příznaky bodnutí štírem mohou být nevýrazné anebo naopak velmi silné. Rozvoj intoxikace nastoupí do 5 - 30minut. U většiny zdravých dospělých vznikne pouze lokální reakce: edém šířící se z místa vpichu, krutá bolest až pocit "zdřevěnění paže". Tyto příznaky odezní obvykle do 36 hodin. U dětí nebývá lokální reakce tak výrazná. Průběh intoxikace mohou značně zkomplikovat sekundární infekce. Většina méně závažných postižení může být ošetřena lokální aplikací ledu, infiltrací místa vpichu lokálním anestetikem, které potlačí bolestivost. 7. Jedy pavouků ( araneidea ) Pavouci vytvářejí svůj jed v žlázách, které ústí do srpovitě zahnutých chelicer, která jsou specializovaná pro příjem potravy. Kousnutím je jed transportován do rány. U člověka mohou navodit intoxikaci pouze některé druhy pavouků, především z těchto rodů:Latrodectus (teplé tropické oblasti celého světa; např. černá vdova), Loxosceles (Afrika, Amerika, Austrálie, Evropa), Phoneutria (teplé tropické oblasti celého světa),Atrax (Austrálie, Tasmánie) .Složení jedu se u různých druhů kvalitativně liší. Jed pavouků rodu Latrodectus a Atrax je primárně neurotoxický, vyvolávající zpravidla malou lokální reakci. V klinickém obraze dominují spasmy celých svalových skupin v horní polovině těla při kousnutí do horních končetin nebo abdominální křeče zejména při kousnutí do dolních končetin. Podráždění parasympatiku vede ke zvýšené sekreci žláz s projevy pocení, slzení a nadprodukcí hlenu v dýchacích cestách. Někdy se objevuje náhlý vzestup krevního tlaku. Stav podle závažnosti trvá od několika hodin asi do dvou dnů, avšak subjektivní symptomy, jako jsou bolesti hlavy, myalgie (svalová bolest), insomnie (nespavost), mohou přetrvávat dokonce až několik týdnů. Případy úmrtí (v důsledku dechového nebo srdečního selhání) bývají vzácné, nejvíce ohroženou skupinou jsou děti, těhotné ženy a lidé s kardiovaskulárním onemocněním. 8. Jedy ryb ( osteichthyes ) Ryby způsobující intoxikace u člověka lze rozdělit na ryby aktivně jedovaté a pasivně jedovaté. Za aktivně jedovaté ryby je považováno více než 200 druhů mořských ryb (např. Urobatis halleri - rejnok, Trachinus draco, Scorpaena scropha). Většina těchto živočichů má jedový orgán ve formě trnů, které jim slouží jako obranný nástroj. Pasivně jedovaté ryby mají jed obsažen v mase, kůži, vnitřnostech. Otrava rybím masem se nazývá ichthyosarkotoxismus. Přitom některé druhy ryb mohou být toxické jen v určitém období nebo v určité oblastí. K otravě sladkovodními rybami dochází zejména v období tření některých druhů ryb (např. parmy), jejichž maso a zejména jikry a mlíčí bývají v tomto časovém intervalu jedovaté. Pro otravu jsou charakteristické křečovité bolesti břicha, průjem. Po požití nepříliš čerstvého masa makrel, tuňáka se může vyvinout obraz intoxikace histaminem: nausea, zvracení, bolest hlavy, zarudnutí kůže, překrvení sliznic. 9. Jedy obojživelníků ( amphibia ) Obojživelníci (žáby, mloci) se řadí mezi pasivně jedovaté živočichy - jed je produkován kožními jedovými žlázami, které jsou rozmístěny nepravidelně v epidermu celého těla a na některých místech mohou tvořit i shluky. Kožní sekrety chrání tyto živočichy před mikrobiální a fungální infekcí. Pro člověka nepředstavují velké nebezpečí. * Řád Žáby (Anura) - u nás se mezi jedovaté řadí žáby čeledi ropuchovitých (steroid bufotoxin) * Řád Mloci (Caudata) - u nás žijí z čeledi mlokovitých tito zástupci: mlok skvrnitý (steroid samandarin), čolek velký, čolek obecný V kůži mloků jsou tři typy žláz a to hlenové, granulární a smíšené. Vlastní granulární žlázy i granulární žlázy smíšených žláz produkují sekrety obsahující jedové složky. Podílí se současně na tvorbě pachu. Obojživelníci na našem území jsou pasivně jedovatí živočichové (nemají sdělný aparát). Sekret (slizová i jedová složka) mloků může na kůži a na sliznicích vyvolat zánět. 10. Jedy hadů ( ophidia ) Z více než 3500 druhů hadů je přibližně 375 považováno za nebezpečné pro člověka. Jedovatí hadi jsou rozšířeni po celém světě, avšak existují i oblasti - především ostrovy, kde se vůbec nevyskytují (Irsko, Nový Zéland, Madagaskar). Z čeledi užovkovitých (Elapidae) jsou to především kobra (produkuje bílkovinu cobrotoxin), krajta, mamba, dále z čeledi zmijovitých (Viperidae) zmije a z čeledi chřestýšovitých (Crotalidae) chřestýš (bílkovina crotalustoxin). Více než 80% všech druhů hadů má jedovou žlázu. Tato žláza se vyvinula ze slinné žlázy a má zevně i vnitřně sekreční funkci. Jed tedy obsahuje produkty jak jedové, tak i slinné žlázy. Nativní toxin je silně viskózní tekutina, lepkavá, bílé až oranžové barvy a je buď čirá nebo zakalená. Nativní toxiny obsahují 20-25% sušiny. Složení jedů je z 90% voda a 5-15% jsou enzymy, proteiny, peptidy a aminokyseliny. U všech těchto skupin byly prokázány tyto toxiny: neurotoxiny, kardiotoxiny, vasoaktivní -cirkulační toxiny (látky ovlivňující napětí cév), hemolysiny (látky rozpouštějící červené krvinky) a složky ovlivňující srážení krve. Klinické příznaky otravy závisí na druhu jedovatého hada, jeho stáří (se stářím se mění aktivita žlázy), poměru jednotlivých složek jedu, množství toxinu vpraveného do organizmu, doby a počtu kousnutí, způsobu uštknutí (nejnebezpečnější je uštknutí do hlavy, krku, zásah do větší cévy) i na organismu oběti: zdravotním stavu, věku, ... . Čeleď Elapidae (kobry, mamby) Po jedech užovkovitých (s výjimkou mořských hadů) jsou na základě složení (převažují neurotoxiny a kardiotoxiny) očekávány jen nepatrné lokální reakce. Často se ale dostavuje i paralýza končetin, laryngu, dýchacích svalů (podobná jako po podání d-tubokurarinu), která může bez včasného ošetření končit smrtí. Vědomí bývá zachované. Některé druhy kober jed plivou. Míří na oči oběti a místa zásahu leží v okruhu až 5 metrů. Intoxikace se projevuje konjunktivitidou (tj. zánět oční spojivky), bolestivostí, v některých případech ulceracemi (vředovatěním) rohovky s možným trvalým oslepnutím. Čeleď Crotalidae (chřestýši) Uštknutí (někdy dokonce smrtelné) těmito druhy hadů jsou častá v Severní Americe. Narozdíl od předchozí skupiny bývá výrazná lokální reakce až s nekrózami (dochází až k obnažení dlouhých kostí na končetinách). Čeleď Viperidae (Zmijovití) Po uštknutí zmijemi se dá (podobně jako u chřestýšů) očekávat silná lokální reakce - edém a vystřelující bolest v okolí rány. V našich podmínkách při kousnutí zmijí obecnou - Vipera berus dochází většinou pouze k lokálním reakci, která je charakterizována tlakovou bolestí, otokem (způsoben paralýzou lymfatických cév), při větší reakci může nastat bolest regionálních mízních uzlin. U citlivých jedinců se mohou dostavit i celkové příznaky. Uštknutí jedovatým hadem vyžaduje rychlý terapeutický zásah, opožděná nebo neadekvátní léčba může mít tragické následky. Terapie je založena na následujících dvou základních postupech: zabránění rychlé absorpci a podání specifického antiséra. S e m i n á r n í p r á c e z ch e m i e J E D Y 2. 4. 2002 Vypracovala: Eliška Machová 4.B Obsah: * Úvod * Anorganické jedy * Organické jedy * Jedy bakterií * Jedy sinic * Rostlinné jedy * Jedy nižších hub * Jedy vyšších hub * Jedy živočichů * Použitá literatura Použitá literatura: Frčka, V.: Toxikologie. Okna do světa, Praha 1993 Palmer, J.: Nebezpečná příroda. Reader's Digest Výběr. Praha 1998 France, M. a kol.: Chemie kolem nás. Fortuna Print 1995 Internet | |