Kartografie, mapy, zobrazení
| Autor: Věruška | Škola: G Vyškov |
| Strany: 4 A4 | Obrázky: ne |
| Dokument stažen: 2453x | Náhled zobrazen: 8831x |
| Stáhnout zazipovaný dokument » | Zpět na seznam » |
| Textový náhled: Kartografie - plán, mapa, glóbus, měřítko, kartografická zobrazení, generalizace, obsah mapy (značky, výškopis, polohopis), vznik původní mapy, dálkový průzkum Země = vědní obor, který se zabývá zhotovováním a studiem map Plán - nezkreslený zmenšený obraz Země, území do 200 km2, plány mají velké měřítko (1:500, 1:5000) - můžeme na něm měřit ve všech směrech, zakřivení zem. povrchu se na nich neprojeví Mapa - je zmenšený a zjednodušený rovinný obraz Země. Vzniká zobrazením zem. povrchu (celého nebo části) do roviny. S pomocí mapy můžeme lépe pochopit vzájemné vztahy mezi objekty nebo jevy na povrchu Země => významný pomocník při studiu zem. povrchu. Zhotovením a studiem se zabývá právě kartografie. Podle obsahu se mapy dělí na: a) mapy s topografickým obsahem, kde jsou jednotlivé prvky – reliéf, vodstvo, rostlinný a půdní kryt, sídla, komunikace a hranice – vzájemně vyváženy. Dělí se na podrobné mapy velkého měřítka do 1:500 000 (katastrální mapy), topografické mapy s měřítkem nad 1:10 000 a obecně geografické mapy s měř. nad 1:500 000 b) tématické mapy, kde je topografický obsah redukován a hlavní náplň tvoří tématický obsah. Existují mapy přírodních jevů (fyzické, geologické, klimatické,…), společenských jevů (hospodářské, politické,…) a ostatní (život. prostředí, dějepisné, …). Měřítka mapy Měřítko je poměr mezi vzdáleností na mapě a vzdáleností ve skutečnosti. Číselné měřítko je často doplněno grafickým měřítkem. Podle měřítka dělíme mapy na 3 skupiny: Mapy velkého měřítka – do 1:200 000 Středního měřítka – od 1:200 000 do 1: 1 000 000 Malého měřítka – nad 1:1 000 000 Měřítko uvedené na mapě je měřítko glóbu, ze kterého byla mapa převedena do roviny. Glóbus Je dokonalejší náhradou Země než mapa. Na glóbu jsou všechny tvary geometricky podobné tvarům na Zemi, úhly zůstávají stejné a všechny vzdálenosti jsou zmenšeny v konstantním poměru. Tento poměr se nazývá délkové měřítko glóbu. Geografická síť = soubor poledníků a rovnoběžek zobrazených na mapě = matematický základ mapy Zobrazování zakřiveného zem. povrchu do roviny je spojeno s určitým zkreslením, vedle délek se zkreslují též plochy nebo úhly. Užívaná zobrazení zpravidla nezkreslují alespoň jeden z těchto prvků. Mapy délkojevné – nezkresleny délky Mapy úhlojevné – nezkresleny úhly Mapy plochojevné – nezkresleny plochy Mapy kompenzační – kompromis předchozích tří Poloha objektů se určuje pomocí zeměpisných souřadnic: zeměp. délka a zeměp. šířka. Spojnice všech bodů se stejnou zeměpisnou šířkou se nazývá rovnoběžka a spojnice všech bodů se stejnou zeměp. délkou se nazývá poledník. Poledník a rovnoběžka se měří ve stupních. Kartografická zobrazení Způsoby, kterými zobrazujeme zem. povrch do roviny nazýváme kartografická zobrazení. a) azimutální zobrazení – používají jako zobrazovací plochu rovinu, která se dotýká v jednom bodě glóbu, např. pólu nebo středu kontinentu. Proto jsou vhodná pro území tvaru kruhu. Jestliže je dotykovým bodem zeměpisný pól, jde o normální polohu používanou pro polární oblasti (nejmenší zkreslení), s dotykovým bodem na rovníku jde o příčnou polohu, dotýká-li se kdekoliv jinde, je to poloha obecná (šikmá). Poledníky se zobrazují jako paprsky vycházející z bodu dotyku a rovnoběžky jako soustředné kružnice. b) válcová zobrazení – zobrazují glóbus nejprve na plášť válce, jenž se rozvine do roviny. Hodí se pro území kolem rovníku. Dříve se používala pro mapy světa, nebo pro oblasti kolem poledníků – velké zkreslení. c) kuželová zobrazení – zobrazují glóbus na plášť kužele, jenž se rozvine do roviny. Používají se hlavně pro území kolem rovnoběžek. Ve střed. zem. šířkách; sečný, tečný d) obecná geografická zobrazení se již nedají vysvětlit názorně pomocí jediné zobrazovací plochy. Uplatňují se zejména pro mapy světa na jednom listě. Generalizace Do map se objekty a jevy zakreslují nejen zmenšeně, nýbrž i zjednodušeně a ne všechny. Výběr a zjednodušení se označuje jako generalizace. Nákres se provádí pomocí mapových značek, jejichž význam je uveden ve vysvětlivkách čili legendě. Bodové značky – města, vesnice Liniové značky – řeky, hranice. Zvláštními čarami jsou izolinie – spojnice bodů o stejné hodnotě jevu (teploty, výšky). Plošné značky – různé barvy nebo rastr (pravidelná síť čar a teček). Mění se na liniové nebo bodové (na mapách menších měřítek - generalizace). Stínování – neodpovídá skutečnosti, zdroj světla na horním okraji mapy – na severu. Obsah mapy Tvoří výškopis, polohopis a popis mapy. Soubor objektů a jevů zemského povrchu zobrazených na mapě, tj. celková členitost spolu s geografickou sítí, tvoří obsah mapy. Výškopis – zobrazuje na mapě reliéf, výškovou členitost. Výškové body, doplněné číselnými údaji o výšce – kótami, udávají buď absolutní nadmořské výšky nebo relativní výšky (např. osamělé skalky nad úpatími). Podle nadmořských bodů rozlišujeme tvary zemského povrchu, tj. zemský reliéf (georeliéf) na vypukliny(+) a vklesliny(-). Vrstevnice spojují v georeliéfu sousedící body o stejné kladné nadm. výšce. Hloubnice (izobáty) spojují body se záp. nadm. výškou. Na geografických mapách se výška znázorňuje barvami bodle barevné stupnice od zelené po hnědou. Obdobným způsobem se znázorňuje hloubka moře různými odstíny modré. Výšková členitost se zobrazuje pomocí barevných vrstev – hypsometrií. Plastického účinku se dociluje stínováním, osvětlené jsou sz. svahy, zastíněné jv. svahy. Používá se i šrafování. Nejlépe vyjadřují reliéf prostorové reliéfní mapy, lisované z plastu. Jsou zpravidla převýšené – svislé měřítko je několikrát větší než vodorovné, pro větší názornost. Polohopis – zahrnuje celý topografický obsah s výjimkou reliéfu. Vodní toky se kreslí modrou čarou, rozšiřující se od pramene k ústí. Rostlinný a půdní kryt se znázorňuje vyplněním areálu barvou nebo rastrem. Sídla se zakreslují buď půdorysně nebo bodovými značkami, komunikace a hranice pak liniemi. Pro znázorňování tématického obsahu se kromě již uvedených metod používají některé zvláštní metody, které na mapách nebývají vysvětleny. Metoda lokalizovaných diagramů ukazuje druh a velikost jevu pomocí diagramů umístěných v bodech výskytu. Vyjadřují-li diagramy jev pro územní ceky. Jde o metodu kartodiagramu. Stuhová metoda znázorňuje šířkou a barvou pruhu podél komunikací objem a druh přepravy. Metoda anamorfózy zobrazuje plochu ne podle měřítka, ale podle velikosti znázorňovaného jevu. Kartogram znázorňuje střední hodnoty intenzity jevů v předem daných územních jednotkách, odlišených rastrem nebo barvou. Tečková metoda vyjadřuje výskyt jevů tečkami, značícími vždy určitý počet objektů na jednom místě. Na podkladě takto znázorněného jevu se mohou vymezit oblasti stejné hustoty teček a odlišit barvou nebo rastrem (této metodě se říká dasymetrická). Měření na mapách - délky – používá se prizmatické pravítko pro přímou vzdálenost, křivkoměry, odpichovátka (tětivová metoda) - úhly – úhloměry s otáčivým ramenem - plochy – planimetrem, pomocí čtvercové sítě - sklon – sklonové měřítko Mapy můžeme dělit podle metody jejich zhotovení na původní mapy, které se zpracovávají na původní mapy, které se zpracovávají na základě informací zjištěných při mapování, a na odvozené mapy, které vytváří kartograf na podkladě jiných map a informací. Původní mapy bývají ve velkých a středních měřítkách, odvozené mapy se vydávají ve středních a malých měřítkách. Vznik mapy Pro potřeby mapování se zem. povrch v představě pravoúhle promítne na zjednodušený povrch – tzv. topografická průmětna. Ta může být: rovinná – poměrně malé území, asi 700 km2 kruhová – na rovníku elipsoidická – území rozsáhlejší Referenční plocha = plocha, na niž se vztahuje měření, pak převedena do roviny mapy některým vhodným zobr. způsobem. Práce vedoucí ke vzniku mapy se dělí na: 1. astronomické – mají za úkol stanovit co nejpřesněji polohu (zem. souřadnice) základních bodů zaměřením na hvězdy 2. geodetické – hustá síť trojúhelníků (trigonometrická síť), v jejichž vrcholech jsou přesně změřeny trigonometrické body. Podle vzdálenosti trigon. bodů a jejich významu se rozlišují sítě na I. – V. řádu, které se ještě doplňují zhušťovacími a měřickými body. Nivelační síť – obsahuje body, které mají přesně určenu nadm. výšku. Gravimetrická síť – síť bodů s přesně zjištěným tíhovým zrychlením. Před mapováním se poloha trigon. bodů vynese na mapový list a při topogr. měřeních se z ní vychází. V ČR je vybudována jako podklad pro polohopisná měření trigonometrická síť a velmi přesná základní astronomicko-geodetická síť, která má 4 geodetické základny – Chebskou, Poděbradskou, Českobudějovickou a Kroměřížskou. 3. topografické práce – představují podrobné polohopisné a výškopisné měření v terénu – teodolit. V současné době převládá mapování na základě leteckých a družicových snímků. Snímkuje se z několikakilometrové výšky tak, aby se dva za sebou následující snímky překrývaly o 60%. Při pozorování překrývajících se částí takové snímkové dvojice vznikne pomocí stereoskopu zdánlivý trojrozměrný obraz krajiny. Z něj se dá kreslit pomocí zvláštního zařízení přímo polohopis a vrstevnice. Družicové snímky se používají pro snímkování velkého prostoru. Pořizují se z výšek 700 – 900 km pomocí zvláštních scanerů, která snímají terén pod družicí po bodech a řádkách. Záznam vysílají na Zemi, kde se složí výsledný obraz. Snímky: globální, oblastní, lokální Fotomapy – snímky se seskupí a doplní se mapovými značkami a popisem. | |