Nejstarší lázně v Čechách - Teplice

Autor: Lenka Doubková Škola: UJEP
Strany: 9 A4 Obrázky: ne
Dokument stažen: 1504x Náhled zobrazen: 14443x
   
Stáhnout zazipovaný dokument » Zpět na seznam »
  
Textový náhled:

NEJSTARŠÍ LÁZNĚ V ČECHÁCH _- TEPLICE
NEJSTARŠÍ DĚJINY – DOBA PREHISTORICKÁ

Nejstaršími známými důkazy přítomnosti člověka na Teplicku jsou pazourkové čepele z Hudcova a ze svahu Doubravské hory. Pocházejí ze starší a mladší doby kamenné, to jest z doby asi 40 000 – 10 000 let před naším letopočtem, a používaly je lidé, kteří se živili lovem zvěře a sbíráním přírodních plodů. Mezi těmito hrubě opracovanými nástroji a dalšími doklady pobytu lidí z území Teplic leží dlouhé časové období, během kterého se z potulného lovce a sběrače stal usedlý zemědělec. Bylo to před 7 000 lety, když na jižní straně Letné a pod jejím úpatím u Prosetic, v Pražské ulici, na Stínadlech, v Řetenicích a v Trnovanech si založili nejstarší zemědělci malé osady. V následujících obdobích pravěku intenzita osídlení stoupala a zasahovala další polohy.

První bronzové nástroje z okolí Teplic, měděné sekerky datované do období kolem roku 2 000 př. n. l., předznamenávají příchod bronzového věku (1 800 – 800 př. n. l.). Výrobu bronzu je možno dát do souvislosti s počátky těžby krušnohorského cínu. K nejpozoruhodnějším nálezům ze starší doby bronzové, z období lidu únětické kultury, patří výbava kostrových hrobů z okolí Doubravic. Mimo jiné obsahovala bronzové jehlice, svitek zlatého drátu a korálky z baltského jantaru, dokládající styky se vzdálenými zeměmi.

Kolem roku 1 500 př.n.l. území lidu únětické kultury obsadil lid podunajské mohylové kultury. Sídlištní vrstvy z této doby se našly na dvoře plynárny v Pražské ulici. V mladší době bronzové, kdy na Teplicku sídlil lid lužické a knovízské kultury, se rozvíjela řemeslná výroba bronzových předmětů. Už v závěru pozdní doby bronzové se objevují první nástroje ze železa, které bylo snadněji dostupné a opracovatelné, než do té doby využívané kovy. Rozšíření výroby železných předmětů podnítilo rozvoj řemesel a obchodu, zvýšilo výnosy obdělávání polí a ve svých důsledcích vedlo k větší sociální diferenciaci. Ze starší doby železné, označované jako doba halštatská (700 – 400 př.n.l.), se na území Teplic našly pozůstatky osad v areálu lázeňského domu Beethoven, v ulici U soudu a Pražské, v bývalém Haumově zahradnictví v Trnovanech a na svazích Doubravské hory.

V počátcích doby laténské (4. stol.př.n.l.) přišli do oblasti severozápadních Čech Keltové, jeden z největších národů tehdejšího světa. Podle kmene Bojů dostalo území Čech jméno Boiohamaemum a z něho vzniklé latinské Bohemia a německé Böhmen. Keltské hroby s výbavou bronzových a železných předmětů, nalezené v Hálkově ulici, u plynárny a u doubravického dvora, spadají na začátek keltské expanze do našich území, zatímco zlomky keramiky, dokládající osídlení v ulici U soudu, v Dubské a v Pražské, pocházejí z mladší fáze, kdy opouštěli toto území.

Vlastně díky Keltům se dodnes Teplice prohlašují za nejstarší lázně přinejmenším ve střední Evropě. Důkaz pro to poskytly některé předměty, odkryté v roce 1879 při hledání zapadlého pravřídla. V dobách, kdy nebylo potuchy o geologickém složení země, byly prameny léčivých vod považovány za dar nadpřirozených sil a jako takové uctívány a přinášeny jim oběti. Jedním z holdů jejich „zázračné moci“ bylo vhazování darů do jícnu vřídel. Římské mince z počátku našeho letopočtu, nalezené v Pravřídle, a objev bronzového kotle s velkým počtem keltských mincí a šperků, objevený v Obřím prameni u Duchcova svědčí o tom, že léčivé vody v teplickém údolí byly známy již asi před 2 000 lety. Bylo to v době, kdy římské impérium sahalo až k Dunaji a římští kupci, kteří putovali se svým zbožím přes naše území dále na sever, nalézali u pramenů, kde časem vznikla malá osada, osvěžení při své cestě přes krušnohorské hřebeny.
Časové rozpětí mincí naznačuje, že putování kupců neustalo ani v době válečných konfliktů mezi římskou říší a germánskými kmeny, které se odehrávaly od posledního století před naším letopočtem do pátého století našeho věku. V tomto období, označovaném jako doba římská, od severozápadu pronikly do Čech germánské kmeny Markomanů a Kvádů. Území v Podkrušnohoří obsadil patrně kmen Hermundurů a vypudil odtud keltské obyvatele. Keramika a nářadí charakteristické pro germánské osady se našly například u hřbitova a v ulici U soudu. Germánské hroby byly odkryty u divadla a v Trnovanech.
Jak vypadalo osídlení Teplic mezi 4. – 8.století nevíme, neboť z této doby nejsou žádné archeologické nálezy. V 5. – 6.století nastal velký pohyb etnických skupin známý jako stěhování národů. Tehdy se germánské kmeny z Čech začaly přesouvat do jihozápadní Evropy a do uvolněného prostoru přicházely Slované.

Zatím nejstarší doklady přítomnosti Slovanů v našem okrese představují osady z 6. – 7.století odkryté v Břežánkách, Jenišově Újezdě, Lipticích a v Bílině, tedy v úrodných místech kolem řeky Bíliny a Lomského potoka. Původní rodové zřízení Slovanů se začalo v 7. – 8.století rozkládat a zřetelněji se u nich projevovalo majetkové a společenské rozvrstvení. Z přirozených sídelních oblastí se vytvářela kmenová knížectví, jakési předstátní útvary, spravované z hradišť. V severozápadních Čechách podle písemných pramenů sídlili Děčané, Litoměřici a Lučané, v povodí Bíliny, na Teplicku a Duchcovsku žili Lemuzi. Jejich hradiště se nacházelo na území dnešních Zabrušan, kde v první polovině 9.stol. vzniklo významné centrum osídlení, obrany a řemeslnické výroby. Do sféry vlivu hradiště spadalo rovněž Teplicko. Nejstarší doklady o slovanském osídlení v prostoru vlastních Teplic a k nim dnes připojených obcí poskytly sídlištní objekty z Prosetic, z Trnovan a z ulice U soudu, datované do 9.stol.

V 9.stol. Přemyslovci, vládnoucí kmeni Čechů, ke svému středočeskému území postupně přičleňovali ostatní kmenové útvary. Hradiště v Bílině se stalo opěrným bodem přemyslovské moci v této části země, ve druhé polovině 10.stol.
Jména sídlišť z okolí Teplic čteme poprvé v zápisech o obdarování církevních institucí. Podle pozdějších variant pamětního záznamu z roku 1057 kníže Spytihněv II. daroval kapitule a kostelu sv. Štěpána v Litoměřicích 12 rolníků z hradu Bílina, vesnici Chouč, Doubravici, ornou půdu v Trnovanech a s ní včelaře Těška, který je první osobou známou jménem z těchto končin. Zatímco ve 12.stol. písemné prameny citují místa z okolí Teplic jen ojediněle, z archeologických nálezů se dá soudit na existenci dalších osad u Prosetic, v okolí plynárny v Pražské ulici, V lípách, Na Jalovčinách, poblíž Dubské ulice, v Trnovanech, Řetenicích a Hudcově, v ulici U soudu, v Zámecké zahradě, na nádvoří zámku, v okolí lázní a v Krupské ulici. Poměrně husté osídlení teplického prostoru vyplývalo z příhodných terénních podmínek, mírného klimatu a kvalitní půdy.

Pravděpodobně některá z malých osad v blízkosti termálních pramenů již tehdy nesla název Teplice, v původním významu označující místo výskytu teplých pramenů. V latinské podobě jsou poprvé zapsány v Jarlochově kronice ze začátku 13.stol., ale shledáváme je již ve slovech „ad aquas cadilas“ – „u vod teplých“, užitých v 70-tých letech 12.stol. kronikářem Vincentiem v zápise o budování nového ženského kláštera. Tento klášter panovnického založení, spojený s osobou královny Judity (druhá manželka krále Vladislava II.) tedy stojí v samých počátcích historického vývoje města i lázní.

POČÁTKY LÁZEŇSKÉHO ŽIVOTA

Osada vyrůstající v předklášteří a nazvaná po teplém prameni Teplice, se časem mění v důležitou trhovou vesnici a v průběhu 13.století v město poddané klášteru. O lázeňském životě se nezachovalo tolik zpráv, aby vytvořily podrobnou představu. Údaje jsou spíše všeobecného rázu. Tak v poznámce ke komentáři k Horácovým básním doby Karla IV. se hovoří již o proslulosti „lázní sv. Jana“, a je příznačné, že z kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína (1370) se dozvídáme o „lázni panen naproti kostelu sv. Jana umístěném“. Když Přibík Pulkava mluví o klášteře, používá termínu „v Teplicích u koupelí“.

Patnácté století, jehož první polovina probíhá ve znamení husitských revolučních událostí, představuje v historii Teplic rušné období. Bojové akce, za nichž je město pobořeno ku podivu nepřeruší rozvíjející se lázeňský život. Již od počátku století přijíždějí do Teplic na léčení významné domácí i zahraniční hosté, jejichž jména se nám v některých případech zachovala. V této souvislosti stojí za pozornost úryvek z dopisu Prokopa z Rabštejna, který v roce 1446 spěchá „do lázně, do Teplice, kam už mnoho vznešených předemnou cestovalo“. Návštěvy opravňují k domněnce, že lázeňská zařízení byla již na takové úrovni, aby umožňovala pobyt a léčení i náročnějším osobám. Cizí hosté byli ubytováni v soukromých domech, kde se většinou také koupali v dřevěných vanách, do nichž byla termální voda donášena, nebo přiváděna rourami. Obecný lid se pak koupal v nádrži, jež byla plněna vodou z Pravřídla.

LÁZEŇSKÝ ŽIVOT V 16.STOLETÍ

Velikou dobou teplických lázní je 16.století. Je to století mohutného rozmachu lázeňství, které se začíná rozvíjet již v dnešním smyslu. V této době vznikají první lázeňské budovy v okolí Pravřídla, přijíždějí vznešení zahraniční hosté s početnými doprovody a lázeňský život je doplňován čilým společenským a kulturním ruchem. Teplice prožívají hospodářský vzestup a mění se z nepříliš významného zemědělského městečka ve výstavnější město s reprezentačními stavbami.
Mnoho událostí této doby zachycuje ve své básni „Idyla o teplických lázních“ Tomáš Mitis (1523 – 1591), latinsky píšící český básník ze školy Hodějovského z Hodějova. Jeho dílo můžeme označit za první popis lázní z pera cizího návštěvníka. 16.století je významné i z hlediska našich národních dějin, neboť Teplice znějí českým jazykem, jímž jsou psány městské knihy i dva reprezentační kancionály z let 1560 a 1566, bohatě iluminované a nesené hrdým národním husitským duchem.
Vzdělaný, zkušený politik a hospodář Volf z Vřesovic, který držel Teplice v letech 1543 až 1569, využívá rostoucího zájmu o lázně a buduje lázeňská zařízení, která umožňují ubytování a léčení dalším návštěvníkům, zejména šlechtickým, s nimiž přijíždějí osobní lékaři, projevující odborný zájem o léčební termální vodu. Dochází k organizovanému a promyšlenému využití léčivých pramenů, které nahrazuje dosavadní živelné a primitivní koupání.

Chudé měšťanstvo, jehož život se dosud dělil mezi pole a drobné, nepříliš výnosné řemeslo, se proměňuje v zámožný patriciát. Jeho moc i sebedůvěra roste a projevuje se koncem století v prudkých bojích s vrchností, která se snaží připravit město o výnosné příjmy. Hospodářský vzestup města, spolu s prvním velkým rozmachem lázeňství je příčinou, že Teplice působí přitažlivě na německé přistěhovalce, zejména řemeslníky a kupce, kteří rozmnožují řady měšťanů. Na krátké údobí stagnace, po smrti Volfa z Vřešovic, navazuje nový rozkvět lázní za Radslava Vchynského (1585 – 1619), který se zmocňuje některých obecních příjmů (vaření piva) a rozmnožuje panský majetek koupí vesnic a lesů. Město obohacuje honosnými stavbami o lázeňský život první kamennou budovou a první lékárnou. Na rozhraní 16. A 17.století se teplické lázně těší takovému zájmu, že město nestačí návštěvníky ani ubytovat, ani zásobit potravinami.

TEPLICE PO BÍLÉ HOŘE

Události třicetileté války mají tragické následky pro české obyvatelstvo, jehož počet byl snížen vojenskými akcemi a část Čechů emigrovala za hranice. Vzrůstající vliv němců, kteří se od druhé poloviny 16.století usazují v Teplicích, zaznamenává plné vítězství, když úbytek lidí je po válce doplňován německými přistěhovalci. Zbytky českého obyvatelstva jsou z řízení města vytlačeny a od roku 1641 jsou pořizovány zápisy do městských knih německy. Již několik let po třicetileté válce se vracejí do Teplic první hosté s početnými doprovody, které není v rozbitém městě kde ubytovat. Také zásobování je nedostatečné.

V druhé polovině 17.století, kdy Teplice jsou v rukou rodu Clary Aldringenů, utužuje se vláda vrchnosti, jež nezná slitování. Zničená země a nedostatek pracovních sil vedou k využívání nevolníků do nejkrajnějších mezí. Selská povstání v celých Čechách a pokus o rebelii na Teplicku, která byla včas zažehnána hraběcím slibem (nikdy nesplněným), jsou výrazem zoufalého stavu poddaných. Osobní svoboda obyvatel je silně okleštěná. Teplická vrchnost jim zakazuje studování a také ostatní osobní záležitosti jsou vázány na svolení panské kanceláře.

Rozvíjející se lázeňský život, který nemůže ohrozit ani dusné protireformační ovzduší, ani tíživé hospodářské podmínky, charakterizují v této době pravidelné návštěvy sasských kurfiřtů, vždy doprovázených velmi početnou společností. Aby byli vznešení hosté pobytem v lázních plně uspokojeni, byla v Teplicích ustanovena funkce „uvítacích a obsluhujících komisařů“, jejíž náplň spočívala v uvítání a stálé péči o urozené a politicky významné návštěvníky po dobu jejich pobytu ve městě. Císař na každou návštěvu uvolňoval určitou částku, jejíž výše se řídila významem osoby a hradily se z ní náklady na uvítání, hostiny, plesy, výlety, dary a podobné reprezentační účely. O každé návštěvě odesílali komisaři hlášení.

Stoupající návštěvnost a zvyšující se náročnost si vynucuje nezbytná opatření prospívající lázeňství. Zájem se obrací na dosud nevyužitou oblast léčivých pramenů v přilehlé obci Šanově, kde vznikají budovy Sirných a Hadích lázní a zpřístupněny jsou Kamenné lázně. V první polovině 18.století v Teplicích vyrůstají význačné objekty sloužící zábavě a kulturnímu životu návštěvníků. Na okraji zámeckého parku je postaven Zahradní a plesový dům, na Špitálském vrchu (dnes Letná) je vybudován objekt Střelecké společnosti a nedaleko Teplic vzniká mstišovská obora s loveckým zámečkem, která se stává oblíbeným výletním místem početných družin urozených návštěvníků.

V roce 1709 jsou poprvé sčítáni lázeňští hosté. Je jich napočteno 653, vesměs příslušejících k vyšším společenským vrstvám. Z cizinců jsou nejpočetněji zastoupeni Sasové, v menším množství Dánové, Francouzi, Prusové a Rakušané, asi polovinu tvoří hosté z českého vnitrozemí. V roce 1712 navštívil Teplice car Petr Veliký, aby vyzkoušel účinek termální vody. Při příjezdu byl uvítán celým magistrátem a měšťanstvem. V Teplicích se zúčastnil slavnostního plesu, honu na lišky a střílení na střelnici. Svým léčebným pobytem zahájil Petr Veliký bohatou tradici ruských návštěv v teplických lázních.

LÁZNĚ VÁLEČNÍKÚ

Lázeňský ruch nabývá v 18.století zvláštní charakter, jímž se liší od ostatních lázeňských míst. Za sedmileté války (1756 – 1763), kdy vojenské akce probíhají v nejbližším okolí, jsou Teplice vyhlášeny nevojenským městem, ve kterém se mohou léčit vojáci obou stran. Teplice tak získávají pověst lázní válečníků. Také za dalších vojenských událostí se Teplice stávají lazaretním městem.

Město je dále zvelebováno v okolí zámku, k němuž je přistavěno divadlo, ve kterém se v letních měsících konají koncerty a vystupují zde hostující divadelní společnosti. Zámecká zahrada je dále rozšířena a je založena Velká alej. Stává se proslulou promenádou, na které se soustřeďuje lázeňská honorace. Pro pohodlí návštěvníků jsou budovány příjezdové silnice, je zřízena celnice a poštovní úřad, pokračuje se v dlažbě ulic a je instalováno první veřejné světlení.

V červnu roku 1793 vzniká požár, jehož obětí se stává velká část Teplic, včetně lázeňských budov. Za veřejné podpory je ihned přikročeno k výstavbě nového města. V dalších letech vznikají léčebné a ubytovací objekty, jimž empir vtiskuje svou dodnes charakteristickou tvář.

TEPLICE NA POČÁTKU 19.STOLETÍ

Výstavbu a prudký rozvoj města počátkem 19.století ohrožují nové válečné události, které zavinily pokles návštěvnosti. V roce 1813 se v Teplicích setkávají představitelé ruského, rakouského a pruského státu a výsledkem jejich jednání je společný postup proti Napoleonovi. Po vítězství nad Napoleonem se v Teplicích léčí příslušníci všech armád a začíná tím období největšího rozkvětu lázní. Město se rozrůstá a vynucuje si bourání městských zdí a bran, ulice se rozbíhají do polí a strání a nové silnice vedou od Lovosic, Loun a Karlových Varů. Rušná frekvence oživuje také první silnici přes Krušné hory směrem na Cínovec, která umožňuje přímé spojení Teplic se Saskem. Slavné období, kdy Teplice jsou počítány mezi nejpřednější evropské lázně („přijímací salón Evropy“) přivádí do města v družinách význačných návštěvníků či jednotlivě proslulé osobnosti soudobé kultury, jak svědčí seznamy lázeňských hostů vydávané tiskem od roku 1801.

V roce 1812 dochází v Teplicích k prvnímu a jedinému setkání Beethovena s Goethem, jež bylo osudové, neboť oba velikány navždy odcizilo. Několikrát Teplice navštívil Richard Wagner, který zde nalezl inspiraci k „Tannhäuserovi“ a jiným skladbám. Koncertoval zde Chopin a Liszt. „Český Paganini“ Josef Slavík zde uspořádal první mimopražské vystoupení. Z příslušníků naší obrozenecké generace jmenujme alespoň návštěvy K.A.Vinařického, V.J.Tomáška, V.K.Klicpery, F.Palackého, J.Jungmana, J.Dobrovského, z pozdějších osobností F.Škroupa, J.L.Zvonaře, V.B.Třebízského, J.Nerudu...

TEPLICE V DRUHÉ POLOVINĚ 19.STOLETÍ

Druhá polovina 19.století je na Teplicku a v Podkrušnohoří dobou prudkého průmyslového rozvoje, který umožnila rozsáhlá těžba uhlí. Na předměstích a v okolí města vyrůstají sklárny a textilky, továrny strojírenské, chemické a keramické a zároveň stoupá příliv dělnictva.V blízkosti továren vznikají kolonie dělnických domků a Trnovany se stávají typickým dělnickým městem. Počet obyvatel se s rozvojem průmyslu v roce 1869 zvyšuje na 10 155 (bez Trnovan). 18.února 1879 se provalily podzemní vody do dolu Döllinger a způsobily smrt 23 horníků a pokles hladiny Pravřídla, které přestalo přechodně téci. Pověst lázní touto katastrofou, která neměla vliv na kvalitu léčby, značně utrpěla a projevila se vzápětí poklesem návštěvnosti. Rozmach města pokračoval však i po této události. Vznikají nové stavby škol, úřadů, závodů a lázeňských ústavů.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA NA TEPLICKU

Vzestup počtu návštěvníků nastal v letech před první světovou válkou. Napomohlo tomu především zjištění radioaktivity pramenů v roce 1904 a zavedení nových léčebných metod. Výstavbou nových Císařských lázní a Lázní císařovny Alžběty v Šanově získaly Teplice i dostatečně komfortní lázeňské vybavení.

Málokteré město se vyznačovalo takovou zálibou v pořádání slavností a zábav. Každoročně se pořádaly proslulé maškarní průvody a bály, vítání jara, svatojánské noci, svěcení pramenů, soutěžní střelby, dobročinné a školní slavnosti... Všechny měly připravený několikadenní program a těšily se velkému zájmu domácího publika a mnoha návštěvníků. Vyvrcholením této činnosti byly akce pořádané v roce 1913 k výročí bitvy u Chlumce.

O rok později vyšla vyhláška s císařovým provoláním „Mým národům“. Čtyři léta trvající válku provázelo strádání, nedostatek potravin a základních potřeb. Zprávy o úmrtí blízkých na frontě dopadaly na každou rodinu. Lázně se jako již několikrát zaplnily raněnými.

Konec války byl vítán s nesmírnou úlevou, ale Teplice ještě čekaly vzrušené dny. 28.října 1918 vznikla Československá republika. Němečtí poslanci ve Vídni vyhlásili ustavení čtyř provincií v pohraničních územích českých zemí a jejich připojení ke státu Německé Rakousko. Severozápadní Čechy spadaly do provincie Deutschböhmen. V pohraničí nastalo dvojvládí. Na Teplicku Národní výbor menšinový se sídlem v Duchcově a místní národní výbory působily jako orgány československého státu, obdobný německý orgán Bezirksnationalausschuss a stará obecní zastupitelstva přijímaly rozkazy vlády Deutschböhmen. Sídlem vlády Deutschböhmen byl Liberec, ale výhodnější se zdály být Teplice. Plánovalo se přeložení vlastních úřadů, ale k tomu již nedošlo, protože v zimních měsících celou oblast Deutschböhmen obsadilo československé vojsko. Na teplickém okrese akce naštěstí proběhla bez ztrát na životech. Rozpadem Rakousko – Uherska a vznikem Československé republiky čeští Němci ztratili své postavení vládnoucího majoritního národa a ocitli se v postavení menšiny.

Ve dvacátých letech začala intenzivní stavební činnost, vyvíjená obcí i soukromými stavebníky a od roku 1921 do roku 1930 přibilo ve městě 224 domů.Velká bytová nouze přiměla obec k výstavbě malobytových domů u nádraží Zámecká zahrada a na Goethově pláni za Zámeckou zahradou. Pod Novou Vsí a v Šanově vznikla čtvrť rodinných vilek. V roce 1919 vyhořelo divadlo a hned se začala na jeho místě stavět nová budova, která zahájila provoz v roce 1924.

Městská obec se už od dob předválečných potýkala s nepříznivou finanční situací. Další zatížení obecní pokladny přinesla výstavba nového vodovodu a divadelní budovy.Velká úsporná opatření vyrovnala schodek za cenu radikálního zkrácení částek na opravy školních a lázeňských budov a úplného zastavení stavební činnosti z prostředků města.

V meziválečné době se lázně orientovaly na střední a lidové vrstvy a majitelé lázní, tedy obec a Clary – Aldringenové, se snažili udržet cenové relace přijatelné právě pro tento okruh návštěvníků. To bylo důležité hlavně v letech hospodářské krize, ovšem poklesu návštěvnosti se zabránit nepodařilo.

TEPLICE V OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY

Národnostní problémy v Československu nebyly vyřešeny, čas byl rychlejší než možnost vytvořit konsolidovaný, vzájemně přijatelný způsob soužití na základě národnostního vyrovnání státního národa československého a německého. Ve třicátých letech hospodářská krize tvrdě zasáhla pohraniční oblasti. Její důsledky, nezaměstnanost, uzavírání závodů a snížení životní úrovně, doléhaly na tisíce rodin. Mezi německým obyvatelstvem získávala vliv demagogická propaganda nacionálních stran. Znovu se ozývaly požadavky úplné autonomie německých oblastí. V roce 1935 většina německých voličů dala svůj hlas Henleinově Sudetoněmecké straně. V létě roku 1938 přijel do republiky lord Runciman, aby se seznámil se situací německé menšiny a zprostředkoval jednání mezi čs.vládou a Sudetoněmeckou stranou. Při své návštěvě navštívil také Teplice.

V září 1938 vláda přijala Mnichovskou dohodu. Podle jejích závěrů muselo Československo podstoupit pohraniční území Německu. Do Teplic přijely jednotky německé branné moci 10.října. Vzápětí byli zatýkáni komunisté, sociální demokraté, antifašisté, česká menšina byla vystavena teroru. V noci ze 14.na 15.březen, kdy začala okupace zbytku Československa, byla zapálena synagoga v Lipové ulici a starý templ v Papírové ulici.

V březnu 1939 byla zřízena Sudetská župa, v níž platily zákony německé říše. Židovská obec v Teplicích, existující od středověku, díky těmto zákonům na dlouhou dobu zanikla.

V tomto prostředí se také projevovaly různé formy odporu proti režimu. Jedna z největších ilegálních skupin v Sudetách se utvořila právě na Teplicku. K jejím členům patřili Češi i Němci. Skupinu, ale odhalilo gestapo a její členové byli v roce 1943 popraveni.

V průběhu války se lázeňské ústavy opět staly léčebnami pro raněné z front, nebo v nich byly umístěny kliniky z Německa.

8.května 1945 Německo kapitulovalo. Do Teplic vstoupila Rudá armáda a správu města převzal Revoluční národní výbor, který se snažil zajistit provoz zařízení nutných pro chod města, zajistit zásobování a zdravotní službu. Od prvních poválečných týdnů do pohraničí mířily tisíce lidí. Do Teplic se vraceli lidé, kteří odsud uprchli, přijížděli první osídlenci, ale také zlatokopové rabovat byty a živnosti, opuštěné Němci.

První divoké odsuny německého obyvatelstva začaly v červnu a skončily v srpnu. Podle závěrů Postupimské konference probíhaly v letech 1946 – 1947 organizované hromadné transfery. Z Teplic byla odsunuta naprostá většina německé národnosti. Osídlení Teplicka probíhalo v několika vlnách a teprve v posledním desetiletí se migrace ustálila.
SOUČASNÉ TEPLICE

Na Teplicku byla intenzivně budována palivová, energetická a chemická základna státu. Velkoplošná těžba uhlí v otevřených lomech a výroba tepelné energie v území se silnou koncentrací průmyslu zdevastovaly přírodu a krajinu.

Teplice leží ve středu hustě zalidněného pásu jednoho z pánevních okresů Severočeské hnědouhelné pánve. Po Šanovu, připojeném v roce 1895, následovaly Trnovany, nejprve v roce 1942 a pak v roce 1947, správními reformami po roce 1960 byly dále připojeny Hudcov, Nová Ves, Prosetice, Řetenice a Sobědruhy. Zásahy do sídlištní struktury Teplic začaly záhy po válce bouráním obytných domů na Lázeňském náměstí, v přilehlé ulici pod Letnou a především asanací židovské čtvrti, kde část domů byla poškozena bombardováním z posledního dne války.

V padesátých letech začala výstavba obytných domů na volných prostranstvích mezi Řetenicemi a Teplicemi a v Šanově, potom i na ploše staré zástavby. Vznikají panelové domy a veřejné budovy. V šedesátých letech se dostavěla hlavní část sídliště v Šanově II., v následujícím desetiletí bylo dokončeno sídliště Bílá cesta a v osmdesátých letech probíhala výstavba v Trnovanech a v Proseticích.

Dnes žije v Teplicích 53 000 obyvatel. Je zde sídlo správních úřadů, škol, zdravotních a kulturních zařízení, obchodů ... Skladba průmyslu, která se vytvořila na přelomu 19.a 20.století, zůstala v podstatě stejná. Nejdůležitější odvětví představuje keramická, textilní, sklářská a strojní výroba.

Teplickému lázeňství se vždy dařilo udržet vysokou úroveň léčby a dobrý standart služeb. Všechny lázeňské domy byly postupně modernizovány a jejich vybavení je na dobré úrovni. Náročnou rekonstrukcí jedenácti historických lázeňských a měšťanských domů v Lázeňské ulici a na Lázeňském náměstí vzniklo lázeňské sanatorium Beethoven. V Teplicích se léčí především choroby pohybového ústrojí a periferních cév. Hlavní léčebnou složkou ve všech lázeňských ústavech zůstává aplikace termální vody. Pramennou základnu lázní dnes tvoří Pravřídlo, Horský pramen a pramen Hynie.

KAMENNÉ LÁZNĚ (LÁZNĚ CÍSAŘOVNY ALŽBĚTY)

V roce 1759 byly podchyceny teplé prameny, vytékající u bělidla na okraji Šanova, a obestavěny kamennou zdí, podle níž dostaly lázně jméno. Koupající chránil jednoduchý přístřešek s prkennými stěnami a šindelovou střechou. Zděná budova na jeho místě vznikla v letech 1800 – 1802 a u ní v roce 1806 přibyly malé Chrámové lázně, později přejmenované na Štěpánovy. Od čtyřicátých let obě budovy prodělaly několik přestaveb. Tyto klacistní lázně nahradila v roce 1911 novobarokní budova. Na památku choti císaře Františka Josefa dostala název Lázně císařovny Alžběty.

NOVÉ LÁZNĚ

Na úpatí Bílého kopce v roce 1702 postavili Clary – Aldringenové Sirné lázně. Tato první zděná budova v Šanově byla využívána ke koupelím až do třicátých let 19.století. V roce 1839 pohled na ni překryly Nové lázně, zvenčí vyhlížející jako palác. Knížecí erb Clary - Aldringenů na tympanonu označoval jejich majitele. V přízemí bylo 19 individuálních lázní a místnost pro sprchové a rašelinné koupele. V patrech se nacházelo 50 krásných místností k ubytování. Lázně zásobovaly Horský a Pahorkový pramen, jímané v zahradě před budovou. V roce 1925 město lázně koupilo. Dnes je v nich léčebna dětí s poškozenou ústřední nervovou soustavou.

RAKOUSKÉ VOJENSKÉ LÁZNĚ V ŠANOVĚ

V léčbě válečných zranění byly Teplice velmi úspěšné. Rakouští vojáci bydleli obvykle u sedláků v Šanově nebo v okolních vesnicích. V roce 1800 na podnět polního maršála Zopfa se začalo uvažovat o vybudování lázeňské budovy pro příslušníky rakouského vojska. Navržený rozpočet se zdál vrchnímu velitelství příliš vysoký, a proto se nejprve zbudoval jen hlavní trakt s východním křídlem. O přístavbu západního křídla se postaral velící generál Čech hrabě Karel Kolovrat. Budova byla dokončena v roce 1807. V roce 1880 Vojenské lázně prodělaly důkladnou rekonstrukci, která jim dala nynější vzhled.

ZŘÍDELNÍ ŠACHTA PRAVŘÍDLA

Podle definice je terma Pravřídla léčivá minerální voda hydrouhličitano – sodná, se zvýšeným obsahem fluoridů a kyseliny metakřemičité, slabě mineralizovaná, hypotonická, vykazující kolem 11 Macheových jednotek radioaktivity. Teplické minerální vody se formují při proudění podzemních vod v puklinách křemenného porfyru a tektonickými liniemi vystupují k povrchu. Od znovunalezení pramene v roce 1879 se jímala voda ze spáry hluboké 23m a přiváděla do lázeňských zařízení pomocí parních čerpadel, v letech 1900 – 1901 nahrazených elektrickými.

NASTUDOVANÁ LITERATURA

časopis Revue 1975, 1985 z krajského muzea v Teplicích
Autorský kolektiv, Srdečné pozdravy z města Teplic, Ateliér Antonín Vergrynský, Teplice 1995
Autorský kolektiv, Teplice – nejstarší lázně v ČSSR, Severočeské krajské nakladatelství v Liberci 1962
Phdr. Karel Vilím, Mozaika z Teplicka, vydavatelství NIS Teplice 1998
Stanislav Talaváňa, Teplice – nejstarší lázně v Čechách, vydal Dům osvěty v Teplicích 1957
Phdr. Karel Vilím, Teplicko – nejen léčivé prameny, vydavatelství NIS Teplice 1998
Dr. Jiří Dolejš, Severní Čechy – památky a příroda, ASCO, Praha 1992
Stanislav Talaváňa a ing.Dana Kalabisová, Severočeský kraj – okres Teplice, Krajská komise cestovního ruchu v Ústí nad Labem 1985
Svatopluk Technik, Města severních Čech, Severočeské nakladatelství Liberec 1967
J.Hrůza, Naše města, Praha 1963
Zděnek Wirth, Umělecké památky Čech, Československá akademie věd, Praha 1957