Platónská nauka o idejích

Autor: Lenka Doubková Škola: UJEP
Strany: 6 A4 Obrázky: ne
Dokument stažen: 1582x Náhled zobrazen: 11627x
   
Stáhnout zazipovaný dokument » Zpět na seznam »
  
Textový náhled:

Platónská nauka o idejích

Platónská tradice se čte většinou aristotelsky. Rodin, francouzský klasický filolog, se nicméně snaží z vývoje jazyka v Platónově době rekonstruovat platónský filozofický systém tak, že odhlédne od toho, co Platón napsal v dialozích. Vychází z představy, že ti žáci, kteří mezi Platónovými žáky nic nevymysleli, si psali nejpřesnější poznámky.

Rodinovi se opravdu podařilo prokázat, že nejsofistikovanější pochybnosti o idejích nepochází z pozdního období Platónovi tvorby, ale z období vrcholného. Potvrzuje se tedy, že Platónovi dialogy jsou náměty k diskusím, že Platón vymyslel své teorie ve stejnou chvíli, kdy o nich pochyboval.

Platónská nauka o idejích je nerozlučně spjata s myšlenkou hierarchického členění světa, které je spojeno se základní tzv. světelnou metaforou platónského filozofování.

Myšlenka hierarchického dělení jsoucna vychází z té představy, že to, co se nazývá světem, není veškeré bytí – je to pouze určitá část světa. Je to ta část světa, která sama o sobě není srozumitelná. Svět je tedy ta část bytí, která není pochopitelná. Nad světem existuje v platónském systému něco, co teprve dělá svět pochopitelný. Toto „nad světem“ je ono pravé jsoucno, k němuž nějak patří ideje.

CO JSOU TO IDEJE? Jednak se dá říci, že ideje jsou první pokus o souvislou teorii pojmu – obecniny. Podle tohoto výkladu se tedy Platón ve své naivitě nějak spletl a obecninám, o kterých my víme, že jsou to jenom slova, přidal trvalá, nadsvětná, nehmotná bytí. Toto je teorie nominalistická. Je to teorie, která má za to, že ideje jsou pouze nějaká jména pro obecné pojmy.

Jiná teorie říká, že ideje jsou právě tím, co nám umožňuje porozumět věcem kolem sebe. Tato koncepce pochází od středoplatoniků.Tato teorie vychází z představy, že je něco takového, co vždy již musíme vědět, chceme-li chápat jednotliviny kolem nás. Je to ta představa, že obecné pojmy jsou něco v Boží mysli, které se z této mysli otiskly do naší mysli a to nám umožňuje poznávat jednotliviny, které jsou také součástí Boží mysli. Představa vychází z fenomenálního základu, že bytí, které mám před sebou, mi dává nějaké fenomény. Tyto fenomény mají jakousi jednotu, která těmto fenoménům dává celek. Tento celek, jek jej vnímám, je právě idea – idea oněch jednotlivých fenoménů. Tato idea o mých dojmech říká, co skutečně jsou. Toto je platonismus, jak jej pochopili novověcí myslitelé jako Descartes a Kant.

Ideje mohou být ale také pochopeny jako skutečné bytosti – v bytostném významu, jaký se nám v tomto světě skutečně se měnících a rozpadajících významů vůbec neobjeví. Ideje jsou také koncentrace všeho možného významového obsahu. V tomto smyslu jsou ideje docela jiným způsobem bytí. Bytí věčného, bytí , která nemají vznik a zánik, u nichž nelze mluvit o čase...

Je zde tedy několik konceptů. Idea je tedy něco jednotného a také něco obecného (Platón říkal, že idea je jedno nad mnohým – ideje musíme klást jako něco, co je jisté ve své jednotě). Platón si představoval ideový svět jakožto určitou koncentraci bytí. Jako bytí zcela jiného typu, než je bytí zde, s nímž se můžeme setkat.

Velikost Patočkovi interpretace teorie idejí je v tom, že ukazuje jakousi variantu té třetí myšlenky, co ideje mohou znamenat : ideje totiž slouží k tomu, abychom měli právě jasno o věcech. Ideje tedy úzce souvisí se zjevováním věcí. Kdyby nebylo idejí, věci by se nám neukazovaly. Věci se nám totiž nemohou zjevovat libovolně. Nemohou se nám zjevovat jinak, než na základě a prostřednictvím idejí. Kdyby totiž nebylo něco společného, jednotného v tom, jak se nám věci ukazují, jak bychom poznali, že se nám ukazuje stejná věc? Idea je tedy nějaká vnitřní struktura, která drží naše ukazování pohromadě. Věci sami o sobě nemají žádnou blízkost a vzdálenost, nemají v sobě žádnou perspektivu, neobsahují žádné zkreslení – jsou sami o sobě.

Věci se nám nemohou ukazovat bez toho, aby tu bylo napětí mezi věcmi o sobě a ukazováním. Ukazování je možné teprve na základě napětí mezi těmito dvěmi strukturami. Vždy je zde něco víc než to, co se samotné ukazuje. Dokonce zde vždy musí být nějaké víc, aby se to, co se ukazuje, vůbec mohlo ukazovat. Samotný Platón je objevitelem základní myšlenky, že věci se nám mohou zjevovat pouze na základě něčeho jiného, než jsou ony samy.

KDE PLATÓN MYŠLENKU „NĚČEHO JINÉHO“ VZAL? V matematice. Matematická struktura se sama nabízí k takovémuto pochopení.

Pro nás je matematika něco tak neontologického, že je pro nás téměř nemožné Platónovi porozumět. Platónský systém je redukční systém, z něhož lze ukázat redukční výstavbu od nejvyšších jsoucen k nejvyšším.

K tomu je třeba chápat ono JEDNO základní Parmenidovo. Parmenides říká, že „bytí je chápání“. Znamená to, že k tomu, aby vůbec něco bylo a bylo zjevné, musí to být JEDNO, že to, co se ukazuje, je totéž, co je.Všechno, co je, má toto základní v sobě. Má v základě to, že je to JEDNO, HEN. Kdybychom měli uvažovat co vše je zapotřebí k tomu, aby nám z tohoto základního požadavku JEDNOHO věc vyvstala, aby se nám objevila, dojdeme k myšlence, že k tomuto objevení se je potřeba především to, aby se odlišila od jiných. Aby však byla jiná než ostatní věci, k tomu ji nepostačuje tato jinakost. Kdyby všechny věci byly od sebe pouze jinaké, nebyla by o nich řeč možná a my bychom ani nepoznali, že jsou. Musí si být ve své jinakosti ještě PODOBNÉ. Musí umožňovat tuto subjekt – predikátovou strukturu, která je zde vyložena : to, že v jejich podobnosti můžeme říkat soudy jako např.:“Sokrates je člověk“...

Je tedy třeba, aby věci byly odlišné od sebe navzájem a zároveň aby si byly podobné. Aby se věci mohly ukazovat, musí zde být významy, ze kterých se teprve věc začne rýsovat. Věci se rýsují jako to, co je. Kdybychom takto měli uvažovat dnes, nikam bychom se nedostali. Nicméně takto pochopíme, v jakém smyslu zde Platón použije matematiku.
Věci se nám rýsují. V tomto světě kolem nás máme věci. Není to svět, kde věci jsou, ale svět, kde se nám věci ukazují. Ukazují se nám stále jako prostorové věci, což znamená, že jsou omezeny plochami. Plochy sami před sebou předpokládají linie. Linie sami zase něco předpokládají : minimálně různost dvou bodů. Každý bod ovšem můžeme vyjádřit nějakým číslem.
Takto vidíme, že vše je tu v nějaké stupnici před námi, a postavením těchto úvah vedle sebe se nám ukáže ona pythagorejská posloupnost: bod – linie – plocha – tvar: čtyři určení. Podle pythagorejců vše, co je jsoucí, může vyjádřit tato představa.

Celý Platónský systém lze dokumentovat ve formulaci z dialogu Timaios: „Když byl utvořen náš svět, bylo do sebe zahrnuto, smíšeno a vnuceno nedílné bytí, které je zároveň nepohnuté, věčné a bytí dělitelné, nastávající a tělesné, a zároveň s tím bylo do sebe takovýmto způsobem zaklesnuto totéž a různé“.

CO TATO FORMULACE ZNAMENÁ? Když říkáme „nedílné bytí“, vycházíme od prostorových útvarů k vyšším a vyšším předpokladům, až dojdeme k prvotním předpokladům, které již žádnou rozloženost nemají, které jsou v sokratickém smyslu naprosto jednoduché. JAK TO, ŽE JE TO JEDNODUCHÉ? Vždyť jsou to ČÍSLA, a čísla se přece skládají z jednotek. Ano, čísla se skládají z jednotek, nicméně čísla jako taková jsou přece typy složenosti z jednotek. Číslo 3 je typ složenosti z jednotek, který lze odvodit z toho, že před námi jsou tři židle, či tři stoly. Ale samo číslo 3 neznamená ani tři židle, ani tři stoly.

U Aristotela je tedy vyložena nauka o tom, že Platón sám poprvé tvrdil, že ideje jsou čísla. Dokonce říkal, že ideje jsou nejprvotnější čísla, a že prvotní čísla se nedají mezi sebou skládat a nedají se s nimi provádět žádné aritmetické operace.

Prvotních platónských idejí je 10. Platón promítl na čísla myšlenku ideje. Všechny věci mají v obě jakousi ideu oněch věcí, jakýsi tvar. Tři židle jsou pouze výskytem, použitím čísla 3. Nicméně idea 3 není žádným z těchto výskytů. Tedy ta čísl, se kterými počítáme, jsou výskyty – nekonečně mnoho exemplářů, s nimiž se dají provádět operace. Tyto operace, které s čísly provádíme, nejsou operace na úrovni idejí. Jsou to operace v té nižší oblasti, která už není oblastí bez jakýchkoliv předpokladů.

Příklad z Ústavy: V místě, kde filozof říká, že musí být schopen zachytit jedno nad mnohým, se praví, že jsoucno se dělí jako úsečka dvakrát po dvou. Když úsečku rozdělím dvakrát po dvou,a to tak, že obě podčásti původního dělení na dvě části jsou nestejné a jsou si navzájem úměrné, pak dostanu na jedné straně viditelný svět a na druhé straně svět neviditelný. viditelný svět se skládá jednak z toho, co není skutečné (obraz, podoby, fantazie), kterého je více než skutečných věcí, a ze skutečných věcí. Nyní musíme poukázat k neviditelné části úsečky. V ní máme takové útvary jako trojúhelníky, čtverce, n-úhelníky, ale máme je tam nikoliv jako výskyty, ale jako pomysly – jakožto čistý ideál, přesný matematický útvar, který se nedá vidět, lze jej pouze zřít (máme jej ve své mysli). Ideální matematické útvary neexistují, jsou přítomny pouze našemu logu, existují pouze na základě definic, které jsou vlastně idealizacemi, prostředky, jak učinit z výskytů určitou ideálnost. V oblasti výskytů se nedějí u Platóna matematické operace. Ty jsou možné pouze v oblasti matematického.

Tato oblast neviditelného má v sobě různosti. Má v sobě cosi takového jako je bod, linie, plocha, prostor. (Platón místo bod říká jednotka). Různost ve světě neviditelného je právě v tom, že linie a jednotka jsou entity různého řádu, jsou principielně různé. Právě tak plocha a linie. Jednotka je zvláštní v chápání řeckého čísla. Rozdíl mezi čísly v řadě vedle sebe je právě vždy tato jednotka. To, že se čísla v číselné řadě od sebe liší vždy principielně o jednotku, umožňuje že se čísla dají takto (JEDNOTKOU) do nekonečna rozmnožovat.

JAKÝ NÁSTROJ MÁ TEDY PLATÓN K DISPOZICI? Bod – jednotku, linii, plochu a stereometrické těleso. Základním tématem starověké řecké geometrie je problematika vztahů, vztahů v matematické oblasti. Tyto vztahy jsou (podobně jako dimenze) odstupňovány. Máme tedy veličiny, které jsou mezi sebou nesouměřitelné (nelze měřit plochy liniemi a naopak...) a které jsou mezi sebou souměřitelné.

Objevením nesouměřitelnosti vztahů v oblasti matematických entit Platónova spekulace nekončí. Ukazuje se totiž, že mezi veličinami, které jsou na jedné dimenzi nesouměřitelné, je za určitých okolností souměřitelnost možná, a to tenkrát, když přejdeme k další dimenzi. Poměřujeme-li mezi senou například dvě úsečky jako dvě strany trojúhelníku, zjistíme, že není žádná taková malá veličina, kterou bychom je mohli proložit, abychom je mohli měřit. Když ovšem nad těmito dvěma úsečkami zkonstruujeme čtverec, dostaneme se k další dimenzi. Na úroveň, kdy čísla k sobě přestanou být iracionální a dostanou souměřitelný vztah. Řecká matematika je založena na konečném apriori. Poukaz na konečnost je poukazem k harmonii a k racionalitě. To znamená, že dimenzionalita nemá pouze smysl při přechodu od dimenze k dimenzi, ale je to také poukaz k tomu, jak se mísí pochopitelné a nepochopitelné.

Význam smíšení pochopitelného a nepochopitelného má rovněž význam dvou různých principů. Principů, které Platón vidí v základu všech věcí. Platón si klade otázku, jak vznikají veličiny vůbec. Každá veličina má v sobě dvojí princip: vezmeme-li úsečku, pak ji lze rozdělit na dva různé díly. Menší díl lze dělit vždy dál a dál, přičemž ustavičně poroste jen jeden díl: druhý se bude ustavičně zmenšovat. To znamená, že zde máme dvojici veličin, které mohou do nekonečna vzrůstat a zmenšovat se. V této úsečce je obsažena takováto nekonečná možnost růstu a zmenšování, která je neurčitá. Od toho lze odvodit systém dvou nejvyšších principů, z nichž je odvozeno všechno: JEDNO a NEURČITÁ DVOJICE VELKÉHO A MALÉHO. Jedno je to Parmenidovo HEN, to, co umožňuje, že pokud se nám věci ukazují, mohou se nám ukazovat všem stejně. Toto JEDNO je onen bod, jednotka, pod níž je všechno. Přidáním čehokoliv k tomuto JEDNO vzniká posléze cokoliv. Přičemž přidávání může být nejen přidáváním po jedné, ale také pomocí poměřování neurčitou dvojici velkého a malého. O čemkoliv lze pomocí této dvojice říci, že je to větší či menší ve vztahu k něčemu jinému. Každá věc, veličina má tedy v sobě tyto dva principy: jednotnost, JEDNO a nekonečnou možnost růstu a zmenšování, která je vždy principielně neurčitá.

CO DĚLÁ Z ÚSEČKY DVA DÍLY? Řecko nezná zlomky, tedy vzniká poměr. Tzn., že princip neurčitosti, potence neustálého zvětšování a zmenšování, musí být něčím druhým usměrněna, srovnána. Tímto druhým principem k principu neurčitosti je princip určitosti neboli meze. Princip určitosti vidíme teprve na pozadí principu neurčitosti neboli bezmeznosti neboli APEIRON.

Pythagoras má učení o PERAS, o určitém, o číslu, Anaximandros má učení o APEIRON. Platón je tak velkým myslitelem, protože je vlastně prvním dualistou, který pochopil, že tyto věci patří k sobě, že totiž jedna je vidět teprve na té druhé. Tak jsou tedy dva počátky, dva principy počátkem všeho. Platónova úvaha o prvotních číslech je úvahou o prvotních vzorech. Prvotní čísla jsou vždy mustry tohoto spojení dvou základních principů. Ideje pak nejsou nic jiného nežli tyto první pra-vztahy mezi tímto dvojím: mezi neurčitostí a jednotou.

Tak je tedy myšlenka, že ideje jsou čísla, základem celého dalšího pochopení světa. Je to první velká věc, kterou musíme v teorii idejí pochopit. Vůbec nic se nám zde nepředkládá k vědění. Jde o určitou schopnost racionálně uvažovat.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY:

Jan Patočka, Platón, SPN, Praha 1992
Jan Patočka, Nejstarší řecká filozofie, nakladatelství Vyšehrad, Praha 1996
Platón, Timaios,Kritias, Praha ISE, 1996
Platón, Ústava, nakladatelství Svoboda, Praha 1993
V.F.Asmus, Antická filozofie, naklad. Svoboda, Praha 1986
Filozofický slovník, Naše Vojsko, Praha 1994
Filozofický slovník, Pravda, Bratislava, 1989