Pojetí duše u Platona a Aristotela

Autor: Lenka Doubková Škola: UJEP
Strany: 6 A4 Obrázky: ne
Dokument stažen: 1917x Náhled zobrazen: 21310x
   
Stáhnout zazipovaný dokument » Zpět na seznam »
  
Textový náhled:

POJETÍ DUŠE U PLATONA A ARISTOTELA

Duše je cosi takového, co formuje samo sebe. Duše je to, co ve zkušenosti svého nevědění nalézá zkušenost o svém vlastním bytí. Duše má být zdrženlivá, disciplinovaná... Proč zdrženlivá? Zdržuje se přeskočit k nahlédnutí, pokud ještě nedosáhla archetypické úrovně původnosti nebo dostatečně neobstála v diskusi v palbě otázek. Disciplinovaná je proto, že vede trvalý zápas podle určitých pravidel. To, co se odehrává v duši, je cosi jako AGÓN – zápas podle pravidel. Spravedlivá je duše tím, že dělá to své, dělá to, co sama uznává za pro ni závazné.

V Aristotelově výkladu o čase je řečeno, že čas je počtem, ve dvojím způsobu : jako to, co měříme jako to, čím měříme. Vždy musíme uvést nějaký údaj, měřítko, v jakých jednotkách budeme to, co poměřujeme, měřit. Duše je tedy takovýmto měřítkem vůči životu. Měřítkem je jednotné, stálé a přesné.

Běžný, přirozený, naivní styk s lidmi nám ukazuje, že všechno je nepřesné, kolísavé, rozporné, nejednotné. Tento svět našeho běžného života propadá DOXA, mínění.
Starost o duši je charakterizována tím, že se zde objevuje ověřování i doxa.

Aristotelský program je, že duše je v jistém ohledu PÓS – to je ovšem pouze jiný výměr toho, co se dozvídáme u Platóna : že duše je ona zvláštní entita, která umožňuje porovnání těchto dvou světů – která umožňuje život ve světě CHORÁ, ve světě změn a proměn a ve světě idejí, tj. stálostí a pravidelností. Jenom ve zprostředkování těchto dvou světů je život. Věta, že duše je v jistém smyslu PÓS by platónsky zněla : duše každodenního zacházení s věcmi a lidmi je věc neurčité bezprostřednosti. Její okolí je sice naléhavé, ale zároveň je také neurčité, rozplývající se, bez pevné kontury a hranice – splývá s ostatními věcmi, které nás obklopují. To platí pro každý bezprostřední styk s věcmi, pro každé setkání, pro vnímání, pro jednání. Bezprostřední styk s věcmi nás poučuje o tom, že věci, jak se nám ukazují, jsou nezachytitelné. Ukazují se nám v perspektivách, které mají jenom zdání tvaru, jsou jen podobné tvaru, tj. ideji. Jde pouze o nekonturované věci.

Svět DOXÁ je ten skutečný svět. Je to svět mínění, ale týká se právě skutečných věcí : toho, s čím se skutečně setkáváme. Naproti tomu duše zkoumání, která se ptá, která se v sokratickém dialogu dotazuje zůstává u toho, co je pevně vyrýsováno, co je čisté a přesné. Je to vlastně druhý způsob téže duše. Tato duše se stará o sebe, je tedy v pohybu od bezprostřední neurčitosti k vymezující reflexi. V tomto pohybu je právě filozofie.

Je to cesta filozofova na okraj skutečnosti, cesta, kdy filozof ukazuje druhým, že život je něco takového, co nemáme v rukou. Co je temné. Že jasnost věci má své temné místo a že toto je něco takového, co člověk není disponován přijímat. Filozofie se tedy dokazuje skutkem. Neexistuje žádný ryze objektivní důkaz filozofie, nic takového jako objektivní průkazy matematických věd. Tyto matematické teorémy se netýkají našeho bytí – jsou na našem bytí, pobytu nezávislé : jakákoliv myslící věc ve vesmíru by je uznala. Naproti tomu to , co v pohybu od neurčitosti k vymezující reflexi pozůstává vlastnímu filozofování, je cosi odlišného : týká se to našeho bytí.

Platón říká, že „věc filozofie nemůže být nikde zavěšena, nýbrž že se vytváří na způsob jiskry, která jednou se vznítí a pak se sama sebou živí“ (Plató v Sedmém listu). Zároveň je věc filozofie dle tohoto listu cosi takového, co se rozumný člověk bude střežit svěřit písmu. Kdyby něco takového bylo na papíře, vznikala by z toho vždy nějaká ideologie. Proto Platónova Ústava, Politika... jsou pouhá hypomnémata a ne žádný soubor pozitivního mínění či nahlédnutí. Je to námět k rozmluvě.

Tyto všechny úvahy se ovšem týkají nejhlubší Platónovy nauky – nauky o idejích. Nějak takto v kontinuitě s tím, jak Sokrates mluví o dovednostech a věcech, které s nimi souvisejí a vyzývá sám sebe a svého partnera, aby nahlížel od toku dialogu, jako nahlížíme v matematice a ve všech případech, kdy máme před sebou nějakou objektivní strukturu, kterou může každý kontrolovat a každý se s ní může vyrovnávat. Vyzývá k tomu, aby se vším takto vyrovnával – přestože všechno toto se odehrává v prostředí logu, který je objektivní.

Nejdůležitější ovšem je, že se to odehrává v něčem takovém, co je schopno nahlížet. Cítíme zde, jak je antická zkušenost závislá na zrakovém modu : nahlížet znamená vidět, tzn. Že se to odehrává v bytosti, které se svět ukazuje, pro kterou je svět viděn – a která právě v této privilegovanosti, že se jí svět ukazuje, je privilegovaná vůči jiným bytostem ve světě. Ukazování není v sokratickém dialogu čímsi libovolným, neboť je tu možné nahlédnout – alespoň jako idea. Tudíž je z tohoto ukazování možné čerpat direktivu – byť takovou direktivu, která není pevným příkazem, ale je vždy alternativou.
Dotíravý dotazovací způsob Sokratova rozhovoru je podmíněn tím, že Sokrates se vždy odvolává na jakousi vyšší direktivní sílu, která ale je takovou direktivní sílou jenom tehdy, když ji protihráč také uznává, když se jí chce podrobit.

Toto je samozřejmě východisko výchovné situace. Výchova je proces, který funguje na této bázi : že dva uvěří, že nahlédnutí je možné. Neuvěří–li, je vše zbytečné, je nedůležité, co se říká.

Jeden z nejdůležitějších výměrů lidství je odejít slušně, s dekorem. Tedy převzít ve ztracené situaci své místo (z tohoto důvodu bylo i v koncentračních táborech nutné lidi vychovávat – i tam bylo nutné pečovat o duši).
Člověk je tedy takový tvor, který svoji vrženost může převzít a nést. Tato privilegovanost se čerpá z toho, že v tom, jak se nám věci ukazují, je určitá direktiva, a tato direktiva je alternativní. Alternativou je to, že můžeme poznávat dobré a zlé. Alternativa, kterou v ukazování máme, je alternativou být nebo nebýt.

Toto je onen úplně nový ideál, zrozený na počátku 4.století před Kristem : ideál, že všechno, co člověk dělá a co myslí, musí takovýmto způsobem zodpovídat.

Tento ideál znamená úplně novou formaci sebe, novou formaci toho, čím člověk tak říkajíc od přírody je. Teprve tento platonický člověk je člověk, kterému se zjevuje svět. Přitom však to, jak se mi zjevuje svět, mám nějakým způsobem v moci : nějakým způsobem to formuji. I sebe formuji.

Zde sám Platón ukazuje, že starost o duši se ve svém průběhu člení na tři velké proudy, vyjevuje se trojím způsobem.

1.ONTOKOSMOLOGICKÝ ZPŮSOB FILOZOFOVÁNÍ – O DOBRÉM
(PER AGATU)
Starám-li se o duši, starám se o něco, čemu se zjevuje svět a já chci ten svět, který se mi původně dává.
Platón nechtěl předat systém jako cosi hotového a tradovatelného. Nejvážnější je na něm právě to, co nenapsal. Je to důslednost myslitele, který filozofii chápe jako živou práci, toho, kdo se stará o duši v myšlence, toho, kdo se vyhýbá fixaci toho, co by předcházelo, co by se nám předkládalo k věření ve smyslu DOXÁ.

Aby svět, za nějž by bylo možné odpovídat, mohl být, je třeba problematiku udělat veřejnou. Platón toto udělal tím, že svým nejbližším a nejschopnějším žákům o tom přednášel a debatoval. Tyto Platónovy přednášky, známé ze zápisů starých akademiků, které se jmenují „Přednášky o dobrém“.

Ontokosmologická činnost platónské filozofie – tento první okruh, ve kterém se potýká duše sama se sebou a se světem – by mohla mít titul „o dobrém“. Tato filozofie určitě zůstala Platónem nesepsána, tak jak to Platón staví v Sedmém listu : „nenapsaný zůstává ten nejvlastnější obsah také proto, protože péče o duši, která se odehrává ustavičným zkoumáním, má v sobě přece i ten ideál, tu jiskru, která se sama sebou živí – a v této jiskře se něco objevuje, v ní je onen pohled : napsané už to není jiskrou. Tento pohled je něco takového, co se nedá svěřit pouhému slovu – poněvadž slovo je cosi dvojznačného, dvojsmyslného, je to vždy problém. Podle Platóna je slovo dvojsmyslné hlavně proto, že může znamenat buď mínění nebo nahlédnutí. Proto i to, co je filozofem v nejhlubším slova smyslu nahlédnuto, se stává velice snadno předmětem diskuse, která už v konkrétní skutečnosti není filozofickou diskusí, protože se neřídí tím, co nahlížím, nýbrž pouhým verbálním míněním. S verbálním míněním je ovšem možno se vzájemně střetávat, a to v diskusi, která je určena k tomu, aby došlo k upřímnému zápasu o to, co jest.

2.STAROST O DUŠI V OBCI :
Jde o konflikt dvojího způsobu života : spravedlivého a pravdivého (ve smyslu pravdy poslední, absolutní). Je zde rozdíl, že smrt spravedlivého a pravdivého jakožto konec tradiční obce je pochopitelný v křesťanské tradici poslední pravdou, která není z tohoto světa (proto může být také absolutní).

3.STAROST O VNITŘNÍ ŽIVOT DUŠE SAMÉ
Sem patří vztah tělesnosti a netělesnosti, problém smrti a nesmrtelnosti, intimní, nejniternější proud.

Těmto třem proudům odpovídají aristotelské disciplíny :
ontokosmologikému odpovídá fyzika
pohybu v obci odpovídá politika
pohybu duše odpovídá etika (etický program u Aristotela přesahuje ale také do teorie života).
Toto je trojí zakotvení ideálu o filozofii jakožto života v pravdě – v pravdě, která chce býti nahlédnutelná a která má ten charakter, že je pro nás závazná. Následkem toho, že má pro nás tuto absolutní závaznost, nás také této absolutní závaznosti učí. V tom je cosi základně důležitého a zcela nového v řeckém kontextu. Člověk z toho žije v jistém smyslu do dneška, i když my žijeme dnes z tohoto způsobu péče o duši způsobem úpadkovým.

V moderní tradici velmi zbytněla vnější stránka života duše. Vnitřní sebestrukturační stránka, byla výrazně zapomenuta. Proto, že v novověké inkarnaci duše jsou vnější průběhy (to jak se – podle aristotelských výkladů – duše stává věcmi).

Platónova nauka je něčím o dost jiným. Je to nauka o idejích. Pro Platónovu filozofickou myšlenku je charakteristické hierarchické rozdělení jsoucna. Nikoliv světa – neboť to, co Platón nazývá světem, není veškeré bytí, nýbrž jen určitá část bytí, která není pochopitelná, srozumitelná. Nad světem existuje u Platóna něco, co svět pro nás dělá pochopitelným. To je teprve pravý svět, pravé jsoucno, k němuž patří ideje.

Pozůstatkem tohoto dvojsvětí je Aristotelovo učení o sublunární a supralunární sféře. Vesmír je u něj takto rozdělen, přičemž sublunární sféra je tvořena ze čtyř živlů : vody, vzduchu, země a ohně. A platí pro ní dialektika látky a tvaru. Supralunární sféra – svět stálic – je tvořena pátým elementem, AITÉREM, který je charakteristický právě tím, že pro něj neplatí podvojnost látky a tvaru. Je to jednak zcela čistá látka a jednak zcela čistý tvar.

Duše je v tomto systému pokaždé v jiné z těchto sfér. Za života člověka je v sublunární sféře a ukazuje člověku, co svět je. Po smrti člověka je duše u idejí. Posléze se zase – v souladu s programem návratu – vrací do sublunární sféry.
V křesťanství je motiv návratu přetvořen : zpět do světa se vrací pouze Kristus – a jedině ten se na konci opět vrátí – všichni ostatní, kteří jej následovali, zůstávají mimo svět. Patrně je tento nový prvek dán tím, že křesťanství již ztratilo autentický kontakt s Platónem.

Bůh v řeckém kontextu má poznání – vidí věci jak jsou, v celku, má o nich přehled, neukazují se mu. Bůh nežije v čase. V Řecku je duše pramenem pohybu proto, že pohyb musí vycházet ze sféry nehybnosti dovnitř v systému, protože pouze to, co se samo nehýbe, může být pramenem pohybu. V AITÉRU žádný pohyb není možný. Proto se také v Koperníkově spise mluví o „objetí sfér“. Každá planeta je součástí určité sféry a otáčejí se celé sféry – protože sféry jsou pramenem pohybu, který v tom byl po nich (není to pohyb v nich). Pohyb ve smyslu změny je pouze uvnitř systému – v sublunární sféře, v oblasti, které Platón říká CHÓRÁ. Proto také Bůh má celkový vhled, kdy vidí o každé věci její začátek a konec – vidí ji celou, protože ji vidí vně času, zatímco člověk ji vidí pouze v perspektivách : vidí jak se mění a zároveň se v kontaktech s ní mění on sám. Dovídá se o tom, co věc je – učí se. Bůh se nemůže nic naučit, protože všechno ví. Kdyby se Bůh mohl učit, nebyl by to Bůh – nemohl by být vševědoucí.

Všechny tyto řecké pomysly, které se týkaly Bohů v řeckém světě, vyzkoušelo posléze v epoše gnosticismu a raného křesťanství i křesťanství : křesťanská dogmata se rodí z diskusí, disputací a utrpení, která následují.

Ve strukturaci platónského světa je nejdůležitější to, jak je ona dvojvrstevnost velmi prostupná : díky tomu, co dělá duše (podobně i u Aristotela). Duše je průnikem ze světa trvalosti do světa změny. Tento průnik – což je novinka u Aristotela oproti Platónovi – se jmenuje život. Změna, pramen života v živé bytosti je to, že bytost se má možnost dozvídat o tom, co není – že má možnost nějakým způsobem být věcmi.

Aristoteles má tento systém popsaný v několika pojmových párech : termín IDEA se u Aristotela v tomto smyslu nevyskytuje. Modifikuje se ve výraz MORFÉ, což je ten tvar, který je vždy látkový. MORFÉ je tedy ona IDEA, která má schopnost být vně i uvnitř našeho světa, a která se zde stala ideou uvnitř našeho světa změny. U Aristotela není tento posmrtný pohyb ven ze světa (koloběh duší) tak zřetelně pojednán jako u Platóna. Není to součást základní metafyziky.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY :

Konrád Liessmann, Gerhard Zenaty; O myšlení, úvod do filozofie; Votobia; Olomouc 1994
Karl Jaspers; Úvod do filozofie; OIKÚMENÉ; Praha 1996
Aristoteles; O duši; vydal Petr Rezek, Praha 1995
Phdr. Dušan Machovec, Csc.; Dějiny antické filozofie; vydala Univerzita Karlova; Praha 1980
Jan Patočka; Platón; SPN Praha 1992
Platón; Faidón; ISE edice OIKÚMENÉ; Praha 1994