Tropický deštný les

Autor: Hanka Žáčiková Škola: Střední zdravotnická škola
Strany: 7 A4 Obrázky: ne
Dokument stažen: 1970x Náhled zobrazen: 5932x
   
Stáhnout zazipovaný dokument » Zpět na seznam »
  
Textový náhled:

Tropický deštný les

Tropický deštný les je nejsložitějším společenstvem živých
organismů na pevnině. V počtu rostlinných a živočišných druhů i v
mnohotvárnosti ekologických vazeb mu na Zemi může konkurovat jen
podmořský život korálových útesů. V produkci a objemu biomasy je
bez konkurence. Pro cestovatele bývá tento les vrcholem exotiky, pro
botaniky je obrovským skleníkem, kde rostou vzácné orchideje, pro
zoology rájem, v němž kypí život tisíců forem hmyzu, a pro ekology
dokonalým případem ekologického systému, který efektivně využívá
sluneční energie k maximální produkci organické hmoty. Udivující
bohatost a krása tropického lesa vyvolávají u cestovatelů a reportérů
nadnesenou rétoriku a nezřídka dávají vzniknout mýtům, které jen
málo souhlasí se skutečností.
Americký tropický deštný les pokrývá téměř celý sever
jihoamerického kontinentu v povodí řeky Amazonky a Orinoka; na
severu zasahuje až do Střední Ameriky a na Velké Antily. Vyznačuje
se dominantní účastí velkých stromů z čeledi luštinatých a rozvojem
epifytické čeledi bromeliovitých. V jeho fauně je významná souběžná
účast vačnatců a placentálních savců.

Stručná charakteristika tropického deštného lesa
Tropický deštný les je vždy zelený nebo poloopadavý
porost, tvořený směsí gigantických i trpasličích stromů, bohatý na
liány se silným dřevnatým stonkem a s četnými dřevinnými i bylinnými
epifyty. Jeho významnou vlastností bývá vysoká biomasa
nahromaděná na plošné jednotce (průměrně 45 kg sušiny na 1 m2) a
mezi všemi biomy Země nejvyšší primární produkce na plošné jednotce
(průměrně více než 2 kg sušiny na 1 m2 za rok). V tropických deštných
lesích je uložena největší část biomasy na povrchu zeměkoule, včetně
oceánů.
Dřeviny jsou nejen dominantou tropického deštného lesa z
hlediska kvantitativního, ale tvoří také až 90% všech druhů cévnatých
rostlin. Patří mezi ně morfologicky velmi různotvaré stromy,
rozmanité keře, liány a epifyty. Některé liány z čeledi svlačcovitých
vytvářejí vlivem abnormálního anatomického tloustnutí silné ovíjivé
dřevnaté stonky o průměru až 30 cm. Mezi epifyty je zastoupena i
tak zvláštní růstová forma, jakou jsou tzv. škrtiči, kteří spouštějí z
koruny stromů po kmeni kořeny a postupně vytvářejí kolem
podpůrného stromu neprodyšný plášť, v němž "hostitel" uhyne.
Mezi stromy lze pozorovat na jedné straně dvoumetrové
trpaslíky, kteří zůstávají v malých rozměrech i ve stáří mnoho
desítek let. A na druhé straně tu rostou stromy giganti, kteří ve 200-
300 letech dosahují výšky 40 až 50 metrů, vyjímečně i 80 (maximum
84 m bylo naměřeno u druhu Koompassia excelsa). Spodek stromových
kmenů nebývá vždy válcovitý, jak je to běžné u stromů mírného pásu.
Bývá často rozčleněn v nápadné výrůstky s mohutnými kořenovými
náběhy, opěrnými deskami nebo opěrnými kořeny, které vyrůstají
šikmo do vzduchu a zakořeňují ve větší vzdálenosti od paty stromu.
Mezi stromy je hodně druhů monokaulních: mají jednoduchý
nevětvený kmen s jedinou růžicí listů na konci. Patří mezi ně např.
všechny palmy, mnohé dračince a také zástupci dalších čeledí, u nichž
se monokaulní růstová forma projevuje alespoň v mládí. Květy a plody
vyrůstají nejen na mladých větévkách stromů, ale i na kmeni,
vystouplých kořenech nebo listové čepeli.
Počet druhů i pokryvnost populací bylin na půdním povrchu
tropického deštného lesa jsou poměrně malé. Hustota, s jakou je
půdní povrch tohoto biomu zakryt, lze přirovnat např. k evropské
bučině. Byliny lesního podrostu dobře snášejí hluboký stín a jsou na
nedostatek a odlišné spektrální složení světla přizpůsobeny povrchem,
barvou, rozměry a polohou listových čepelí. I trávy a ostřice,
sporadicky se objevují v podrostu deštného lesa, mají listy široké
několik centimetrů.
Na kůře stromů a zejména na vodorovných starších větvích
v korunách tropického deštného lesa rostou četné epifyty, které
patří vesměs do čeledi vstavačovitých, klejichovitých, opunciovitých,
bromeliovitých nebo mezi kapraďorosty. Na živých listech stromů a
lián lze vidět povlaky řas, jatrovek a mechů - což je další jev nevídaný
v lesích mírného pásu.
Celá struktura tropického deštného lesa se může prostorově
rozčlenit do nadzemních a podzemních pater:

1. Vrchní stromové patro (30 až 50m) je tvořeno korunami
gigantických stromů, které se často ani vzájemně nedotýkají a
vynikají nad souvislou úroveň středního stromového pásma jako
oddělené polokoule. Do tohoto patra se soustřeďuje mimořádně
bohatý život hmyzu, obojživelníků, plazů, ptáků, hmyzožravců,
hlodavců, netopýrů, šelem, poloopic a opic.

2. Střední stromové patro (10 až 30m) je tvořeno hustou clonou
stínomilných druhů stromů a zčásti též mladšími exempláři stromů -
gigantů, které zatím nedorostly své zralosti. V tomto patře mají
největší rozvoj i koruny lián, které splétají větve stromů do husté
opony. Právě toto patro vytváří temné příšeří v podrostu tropického
deštného lesa. Pohybují se v něm specializované druhy hmyzu a také
např. určité druhy opic a jiných savců, které ani nesestupují na zem,
ani nevystupují do vrcholů vrchního patra.

3. Spodní stromové patro (5 až 10m) je tvořeno jednak mladšími
exempláři vyšších stromů, jednak početnou skupinou stromků nižšího
řádu. Žijí v něm stínomilné formy hmyzu a ptáků.

4. Kořenové patro (1 až 5m) je tvořeno semenáčky s nárostem
stromů, keřů a kleče a také trpasličími stromy, které záhy zastavují
výškový růst.


5. Přízemní patro je tvořeno jednoletými semenáčky, širokolistými
bylinami, travinami se širokými čepelemi, kapraďorosty a mechorosty.
Tyto rostliny spolu s listovou opadankou a spadlými plody jsou trvalým
domovem mnoha pozemních živočichů, věrných tomuto patru (např.
někteří kopytníci)

6. Vrchní kořenové patro (0 až 5cm) je tvořeno hustou masou
kořenů stromů, lián i bylin, proplétající humózní horizont půdy. Na
toto patro se váže velmi bohatý život půdních mikroorganismů,
korýšů, červů a hmyzu.

7. Střední kořenové patro (5 až 50 cm hloubky) je tvořeno převážně
kořeny stromů. Zasahuje do něho aktivita hmyzích larv, korýšů i
červů.

8. Spodní kořenové patro (pod 50 cm hloubky) je již doménou jen
kůlových a kotevních kořenů stromů a bývá jen spoře oživeno půdním
edafonem.

Ze všech soudobých studií vyplývá poznatek, že tropický
deštný les je organizované společenstvo, které má i v oddělených
částech světa vždy homologické a analogické druhy, jež plní ve
složitém "mechanismu" tohoto biomu svou určitou funkci. Tropický
deštný les není tedy nepřehlednou džunglí, v níž se mísí bez ladu a
skladu stromy, liány a byliny, náhodně se pohybující roje hmyzu a
bezcilně se pohybující tlupy opic. Tropický les se stává chaotickým
teprve po krutém zásahu zvenčí, který poruší jeho strukturu a
funkční rovnováhu. Tímto zásahem může být třeba vichřice, povodeň,
zemětřesení nebo lávový proud, ale nejčastěji je jím člověk, který
kácí a pálí prales, aby si uvolnil místo pro stavbu sídlišť, cest nebo pro
zemědělské plodiny. Proto popis tropického deštného lesa založený na
pozorování v okolí vesnic nebo při okraji silnice anebo řeky
neodpovídá vůbec vlastnostem nerušeného interiéru pralesa. Popisuje-
li cestovatel, že se pracně prosekával mačetou hustou změtí stromů a
bylin, je to neklamné znamení, že se pohyboval v druhotném stadiu
člověkem narušeného a regenerujícího lesa. V panenských porostech
tropického deštného lesa se můžeme vždy pohybovat bez pomoci
sekery nebo nože.
Klima oblasti, v nichž tropický deštný les roste, lze jen
velmi přibližně všeobecně charakterizovat jako horké, vlhké a v
ročním průměru vyrovnané. Křivka měsíčního průběhu teploty je pro
většinu těchto oblastí skutečně "vyrovnaná": leží v rozsahu 24 až
28°C. Každý, kdo prožil v tropickém lese alespoň jednu noc pod
stanem, potvrdí, že vyrovnanost teploty se již netýká denního a
nočního průběhu, kdy je běžné kolísání v amplitudě až 10°C. Klesne-li
teplota ke 20°C, pak to znamená pro místní obyvatele i
aklimatizovaného Evropana již nepříjemné ochlazení; teplý spací pytel
může být stejně užitečný jako moskytiéra. Také představy o
dešťových srážkách v tropickém deštném lese nejsou vždy správné.
Biom deštného lesa se vyskytuje již tam, kde je roční suma srážek
1500 mm. Toto minimální množství vody se mnoho neliší od sumy
srážek, která spadne např. v Jizerských horách nebo Tatrách. Pro
vznik nápadně zvýšeného biomu není ani tak nutné vysoké kvantum
deště, nýbrž spíše jeho vyrovnaná zásoba během roku - a ovšem
kombinace s celoročně příznivými teplotami. Nikde v rovníkové zóně
však není rozdělení srážek během roku absolutně rovnoměrné.
Některé měsíce bývají deštivější, některé sušší. Někde je rok
rozdělen na výraznější období dešťů a období sucha; tam pak již
vzniká přechodná zóna čili ekoton mezi biomem savany a biomem
tropického deštného lesa. I menší rozdíly v množství srážek během
různých měsíců v roce rozhodují o průměru fenologických fází a
životních cyklů deštného lesa (obnova listů, kvetení, dozrávání plodů,
růst vegetativních orgánů, páření živočichů, rojení hmyzu atd.).
Existence vlhkých a suchých zón je pak příčinou vzniku vzpomenutých
klimatických variant - vždyzeleného a poloopadavého tropického lesa.

Půda, oheň a lidské vlivy
Hustota, celková výška i množství druhů, kterým se daří v
tropickém deštném lese, jakoby napovídaly, že tento biom roste v
půdách, jež jsou mimořádně úrodné a mají velkou zásobu živin.
Zemědělské práce v tropech však svědčí o pravém opaku. Když
vesničan vykácí deštný prales a na jeho místě založí polní kulturu s
manihotem nebo kukuřicí, dostane jen jednu, nejvýše dvě uspokojivé
úrody - pak se musí přestěhovat o číslo dál a vykácet si nové políčko.
Trvalejší úrodu v tropech poskytují jen rýžová pole založená v nivách
údolí, kam se splachují živiny z širšího okolí.
Příčinou malé úrodnosti zemědělských kultur jsou
přirozené vlastnosti tropických teralitických půd, jejichž různé
varianty jsou substrátem deštných pralesů.
Hlavní zásoba živin tropického pralesa je totiž uložena ve
stojící hmotě stromů a vrací se do půdy po troškách s odumírajícími
listy, větvemi a kmeny. Pochopitelně, když porost z místa odstraníme
nebo spálíme (popel splaví vodní eroze), zbavíme místo většiny zásob
živin a polní kultury nemohou mít dlouhodobější zdroje výživy.
Když zemědělec opustí vymrskané políčko uprostřed lesa,
začne úhor rychle zarůstat druhotným lesem, který je složen z
pasekových a pionýrských dřevin. Nejprve se na místo šíří světlomilné
a rychle rostoucí druhy. Tyto pionýrské dřeviny bývají propleteny
změtí mladších lián z čeledi áronovitých a svlačcovitých a postupně
doplňovány dalšími populacemi půdně nenáročných a rychle rostoucích
dřevin. Teprve po 50 až 100 letech se na místo vracejí původní lesní
druhy odstraněné při prvém kácení a žďáření a půdě se vrací původní
úrodnost. V hustě osídlených oblastech ovšem tento cyklus nikdy
neproběhne do konce. Po 10 nebo 20 letech se vesničané znovu
vracejí na bývalé pole, odstraní vzrostlý druhotný les a znovu sázejí
své polní kultury. Při čištění plochy si pomáhají ohněm, kterým spalují
předem uřezané větve a kmeny, na něž nestačí jejich primitivní
nástroje. Proces kácení a žďáření se tedy opakuje a další úhory již
zarůstají jen skrovnou vegetací stromů nebo zůstávají pokryté jen
travou: tropický deštný les se mění v savanu.
Ne všude bývá lidský zásah tak drastický. Velké plochy
tohoto b